Syndrom odcizení rodičů: Nenuťte své děti k výběru

Když se rozcházíme s partnerem, v naší duši zuří vášně. A proto je obzvláště důležité dávat pozor na svá vlastní slova a činy, abyste dětem neublížili. Pokud totiž dojde k válce mezi dospělými, trpí tím nejen oni, ale i jejich společné děti.

Na čí straně jsi?

Termín syndrom odcizení rodičů zavedl dětský psychiatr Richard Gardner. Syndrom je charakterizován zvláštním stavem, do kterého se děti vrhají během konfliktu mezi rodiči, kdy jsou nuceny „vybrat si“, na kterou stranu se postaví. Tento stav zažívají děti, jejichž matky a otcové neumožňují druhému rodiči podílet se na životě dítěte nebo výrazně omezují komunikaci mezi členy rodiny.

Dítě začíná pociťovat odmítnutí ve vztahu k rodiči, od kterého je odloučeno. Dokáže se rozzlobit, prohlásit svou neochotu vidět svou matku nebo otce - a udělat to naprosto upřímně, i když předtím tohoto rodiče velmi miloval.

Udělejme si výhradu: nehovoříme o takových vztazích, ve kterých docházelo k násilí v jakékoli formě — fyzické, psychické, ekonomické. Ale můžeme mít podezření, že dítě zažívá rodičovské odcizení, pokud jeho negativní pocity nejsou způsobeny jeho zkušeností.

O syndromu odcizení rodičů mluvíme, pokud dítě vysílá zprávu rodiče, se kterým zůstává, odmítá toho, kdo již není součástí rodiny. Dítě se stává nástrojem pomsty partnera, když neexistují pádné důvody pro zákaz komunikace s druhým rodičem a před rozvodem panovaly mezi členy rodiny vřelé a něžné vztahy.

„Táta se ke mně choval špatně, takže ho nechci vidět“ je vlastní názor dítěte. „Máma říká, že táta je špatný a nemiluje mě,“ je názor rodiče. A zdaleka ne vždy jsou takové zprávy diktovány starostí o pocity dítěte.

„Je důležité pochopit, že pro dítě je obecně extrémně těžké, když jeho rodiče nadávají nebo se hádají. A pokud ho jeden obrátí proti druhému, je situace mnohem složitější, říká klinická psycholožka a Gestalt terapeutka Inga Kulíková. — Dítě pociťuje silný emoční stres. Může se projevovat různými způsoby, včetně formy agrese, podráždění, odporu vůči jednomu z rodičů nebo obou. A tyto pocity se projeví na adresu rodiče, u kterého je bezpečnější je prezentovat. Nejčastěji se jedná o dospělého, který je v životě dítěte přítomen epizodicky nebo se ho vůbec neúčastní.

Pojďme mluvit o pocitech

Jaký je to pocit pro dítě, které zažilo následky syndromu zavržení rodičů? „Když je v dítěti vyživováno odmítání jednoho z rodičů, zažívá vážný vnitřní konflikt,“ říká Inga Kulíková. — Na jedné straně je významný dospělý, se kterým se vytvářejí vztahy a náklonnost. Ten, koho miluje, a ten, kdo miluje jeho.

Komunikaci s ním naopak brání druhý významný dospělý, neméně milovaný, který má ale k bývalé partnerce negativní vztah. Pro dítě je to v takové situaci nesmírně těžké. Neví, ke komu se přidat, jak být, jak se chovat, a tak zůstává bez podpory, sám se svými zkušenostmi.

Pokud se rodina nerozešla po vzájemné dohodě a rozchodu předcházely hádky a skandály, není pro dospělé snadné skrývat negativní emoce vůči sobě navzájem. Někdy se rodič, se kterým dítě žije, raději nedrží zpátky a v podstatě na dítě přenese funkci psychologa či přítelkyně, vylévá na něm všechnu svou bolest a zášť. Je to kategoricky nemožné, protože taková zátěž je mimo síly dětí.

„Dítě se v takové situaci cítí zmatené: na jedné straně rodiče miluje, chce s ním soucítit. Ale miluje i druhého rodiče! A pokud dítě zaujme neutrální pozici a dospělému, s nímž žije, se to nelíbí, pak může malý rukojmí zažít toxický pocit viny, cítit se jako zrádce, “říká Inga Kulikova.

Děti mají určitou míru bezpečí, ale každé je individuální. A pokud jedno dítě dokáže překonat těžkosti s malou ztrátou, pak mohou ovlivnit stav druhého tím nejnegativnějším způsobem.

„Děti mohou na to, co se děje, reagovat různě: někdo je smutný a smutný, začíná být nemocný a často nastydlý, někdo se cítí provinile a veškerou agresi směřuje k sobě, což může vést k příznakům deprese a dokonce k sebevražedným myšlenkám,“ varuje. expert. — Některé děti se stahují do sebe, přestávají komunikovat s rodiči a přáteli. Jiní naopak vyjadřují své vnitřní napětí v podobě agrese, podráždění, poruch chování, což následně vede k poklesu studijních výsledků, konfliktům s vrstevníky, učiteli a rodiči.

dočasná úleva

Podle Gardnerovy teorie existují různé faktory, které ovlivňují, zda se syndrom zavržení rodiče projeví. Pokud rodič, se kterým bylo dítě ponecháno, na bývalého manžela velmi žárlí, zlobí se na něj a mluví o tom nahlas, je pravděpodobné, že se k těmto pocitům děti přidají.

Někdy se dítě začne aktivně podílet na vytváření negativního obrazu matky nebo otce. Ale jaký je mentální mechanismus, který způsobuje, že se dítě, které tolik miluje mámu i tátu, spojí s jedním rodičem proti druhému?

„Když se rodiče pohádají nebo se navíc rozvedou, dítě pociťuje silnou úzkost, strach a vnitřní emoční stres,“ říká Inga Kulíková. — Obvyklý stav věcí se změnil, a to je stresující pro všechny členy rodiny, zvláště pro dítě.

Může se cítit provinile za to, co se stalo. Může být naštvaný nebo naštvaný na rodiče, který odešel. A pokud zároveň rodič, který s dítětem zůstal, začne toho druhého kritizovat a odsuzovat, vystavovat ho do negativního světla, pak je pro dítě ještě těžší rozchod rodičů přežít. Všechny jeho smysly zesílí a zbystří.“

Situace rozvodu, rozchodu rodičů způsobuje, že se dítě cítí bezmocné, což je pro něj těžké přijmout a smířit se s tím, že nemůže nijak ovlivnit, co se děje. A když se děti postaví na stranu jednoho z dospělých – obvykle těch, se kterými žijí – je pro ně snazší se se situací vyrovnat.

„Ve spojení s jedním z rodičů se dítě cítí bezpečněji. Dostane tedy zákonnou příležitost se otevřeně zlobit na „odcizeného“ rodiče. Ale tato úleva je dočasná, protože jeho pocity nejsou zpracovány a integrovány jako prožitý zážitek, “upozorňuje psycholog.

Samozřejmě ne všechny děti přijímají pravidla této hry. A i když jejich slova a činy hovoří o loajalitě k rodičům, jejich pocity a myšlenky ne vždy odpovídají tomu, co deklarují. „Čím je dítě starší, tím je pro něj snazší udržet si svůj názor, přestože jeden z rodičů k tomu druhému vyjadřuje negativní postoj,“ vysvětluje Inga Kulíková. "Kromě toho se u dětí může vyvinout velká agrese vůči rodiči, který o druhém mluví špatně a brání s ním komunikovat."

nebude to horší?

Mnoho rodičů, kterým bylo zakázáno vidět své děti, se vzdávají a přestávají bojovat, aby zůstali se svými dětmi v kontaktu. Někdy takové matky a otcové motivují své rozhodnutí tím, že konflikt mezi rodiči bude mít špatný dopad na psychiku dítěte — říkají, že „chrání city dítěte“.

Jakou roli ve vývoji situace hraje fakt, že rodič obecně mizí z radaru nebo se v zorném poli dětí objevuje jen extrémně zřídka? Potvrzuje svým chováním jejich „dohady“, že rodič je skutečně „špatný“?

„Pokud odcizený rodič vidí své dítě zřídka, situaci to zhoršuje,“ zdůrazňuje Inga Kuliková. — Dítě to může vnímat jako odmítnutí, pociťovat vinu nebo zlobu na dospělého. Děti mají totiž tendenci hodně přemýšlet, fantazírovat. Bohužel často rodiče nevědí, o čem přesně dítě fantazíruje, jak tu či onu situaci vnímá. Bylo by hezké si s ním o tom promluvit."

Co dělat, když druhý rodič zcela odmítá pustit děti s bývalým partnerem, byť jen na pár hodin? „V akutní situaci, kdy je jeden z partnerů vůči druhému velmi negativně naladěn, může být užitečné udělat si krátkou pauzu,“ domnívá se psycholožka. „Ustupte alespoň na pár dní, ustupte trochu stranou, aby emoce opadly. Poté můžete začít pomalu budovat nový kontakt. Bez ohledu na to, jak těžké to může být, musíte se pokusit vyjednávat s druhým partnerem, určit si vzdálenost, která oběma vyhovuje, a pokračovat v komunikaci s dítětem. Zároveň se snažte neignorovat bývalého partnera a jeho zkušenosti, jinak to může vést k prohloubení konfliktu a vyostření situace.

Mezi tebou a mnou

Mnoho dospělých dětí, jejichž matka a otec nebyli schopni po rozvodu najít společnou řeč, si pamatují, jak se s nimi druhý rodič snažil komunikovat, zatímco druhý dospělý se nedíval. Vzpomínají také na pocit viny před těmi, se kterými žili. A břemeno udržování tajemství…

„Jsou situace, kdy odcizený rodič tajně vyhledává schůzky s dětmi, přichází k nim do školky nebo školy,“ říká Inga Kulíková. — To může mít špatný vliv na psycho-emocionální stav dítěte, protože se ocitne mezi dvěma požáry. Chce vidět jednoho rodiče — a zároveň to bude muset skrývat před druhým.

Litujte se

V zápalu zášti a zoufalství z toho, že nám není dovoleno komunikovat se svými nejbližšími a blízkými, můžeme říkat věci, kterých budeme později litovat. „Pro odcizeného dospělého je lákavé pokusit se vytvořit koalici s dítětem proti druhému rodiči a dovolit si proti němu negativní prohlášení a obvinění. Tyto informace zatěžují i ​​psychiku dítěte a vyvolávají nepříjemné pocity,“ říká Inga Kulíková.

Co ale odpovědět, když dítě klade těžké otázky, na které my sami neumíme najít odpověď? „Bylo by vhodné naznačit, že mezi rodiči je velmi obtížný a napjatý vztah a trvá to, než na to přijdeme, a to je odpovědnost dospělých. Zároveň je třeba poznamenat, že láska a vřelé city k dítěti zůstávají, jsou stále významné a důležité pro oba rodiče, “říká odborník.

Pokud z různých důvodů nemůžete kontaktovat děti a trpíte tím, neměli byste si myslet, že vaše pocity nejsou hodné pozornosti. Starat se o sebe je možná to nejlepší, co teď můžete udělat. „Pro rodiče, který nesmí s dítětem komunikovat, je důležité zachovat pozici dospělého. A to znamená pochopit, že negativní pocity dítěte vůči němu mohou být způsobeny traumatickou situací.

Pokud máte velké obavy, měli byste se obrátit na psychologa o pomoc. Specialista může podpořit, pomoci si uvědomit silné emoce, žít je. A hlavně si ujasněte, které z těchto citů chováte k dítěti, které k bývalému partnerovi, které k situaci jako celku. Vždyť jde často o klubko různých emocí a prožitků. A když to rozmotáte, bude to pro vás jednodušší,“ uzavírá Inga Kuliková.

Ve spolupráci s psychologem se také můžete naučit, jak efektivněji komunikovat s dítětem a druhým rodičem, seznámit se s neobvyklými, ale účinnými strategiemi komunikace a chování.