Je v pořádku šikanovat děti «při nejlepší vůli», nebo je to jen výmluva pro vlastní sadismus? Udělá týrání rodičů z dítěte „osobu“, nebo ochromí psychiku? Obtížné a někdy nepříjemné otázky. Ale je potřeba je nastavit.
„Výchova je systematické působení na duševní a fyzický vývoj dětí, formování jejich mravního charakteru tím, že jim vštěpujeme nezbytná pravidla chování“ (výkladový slovník TF Efremové).
Před setkáním s jeho otcem byla „minuta“. A pokaždé tato «minuta» trvala jinak: vše záleželo na tom, jak rychle vykouřil cigaretu. Před odchodem na balkón otec pozval svého sedmiletého syna, aby si zahrál hru. Vlastně to hrají každý den od chvíle, kdy prvňáček poprvé dostal domácí úkol. Hra měla několik pravidel: v čase určeném otcem musíte splnit úkol, nemůžete hru odmítnout a co je nejzajímavější, poražený dostane fyzický trest.
Vitya se snažil soustředit na řešení matematického problému, ale myšlenky na to, jaký trest ho dnes čeká, ho neustále rozptylovaly. "Od chvíle, kdy můj otec odešel na balkón, uplynulo asi půl minuty, což znamená, že je čas vyřešit tento příklad, než přestane kouřit," pomyslela si Vitya a ohlédla se ke dveřím. Uběhla další půlminuta, ale chlapec si nedokázal srovnat myšlenky. Včera měl štěstí, že vyvázl jen s pár fackami do zátylku. "Hloupá matematika," pomyslel si Vitya a představil si, jak by bylo dobré, kdyby neexistovala.
Uběhlo dalších dvacet sekund, než se otec tiše přiblížil zezadu, položil ruku na hlavu svého syna a začal ji jemně a láskyplně hladit jako milující rodič. Jemným hlasem se zeptal malého Vitiho, zda je řešení problému připraveno, a jako by odpověď znal předem, zastavil ruku na zátylku. Chlapec zamumlal, že je příliš málo času a úkol byl velmi obtížný. Poté se otcovy oči podlily krví a pevně stiskl synovy vlasy.
Vitya věděla, co bude následovat, a začala křičet: „Tati, tati, nedělej to! Já rozhodnu o všem, prosím ne»
Ale tyto prosby budily jen nenávist a otec spokojený sám se sebou, že má sílu udeřit syna hlavou do učebnice. A pak znovu a znovu, dokud nezačala téct krev. "Ten blázen jako ty nemůžeš být můj syn," odsekl a pustil hlavu dítěte. Chlapec přes slzy, které se snažil před svým otcem skrývat, začal dlaněmi chytat krvavé kapky z nosu, které dopadaly na učebnici. Krev byla znamením, že hra pro dnešek skončila a Vitya se poučil.
***
Tento příběh mi vyprávěl kamarád, kterého znám snad celý život. Nyní pracuje jako lékař a na dětská léta vzpomíná s úsměvem. Říká, že tehdy v dětství musel projít jakousi školou přežití. Neuplynul den, aby ho otec nezbil. V té době byl rodič několik let nezaměstnaný a staral se o dům. Mezi jeho povinnosti patřila i výchova syna.
Matka byla od rána do večera v práci a když viděla modřiny na těle svého syna, raději jim nepřikládala důležitost.
Věda ví, že dítě s nešťastným dětstvím má první vzpomínky zhruba od dvou a půl let. Otec mé kamarádky mě začal bít už v prvních letech, protože byl přesvědčen, že muži by měli být od dětství vychováváni v bolesti a utrpení, aby bolest milovali jako sladkosti. Můj přítel si jasně pamatoval úplně poprvé, kdy v něm jeho otec začal mírnit ducha válečníka: Vitya neměla ani tři roky.
Otec z balkónu viděl, jak přistupuje k dětem, které si na dvoře zapalují, a přísným hlasem mu přikázal, aby šel domů. Intonací si Vitya uvědomil, že se chystá něco špatného, a snažil se vylézt po schodech co nejpomaleji. Když se chlapec přiblížil ke dveřím svého bytu, ty se prudce otevřely a z prahu ho popadla hrubá otcova ruka.
Jako hadrovou panenku rodič jedním rychlým a silným pohybem hodil své dítě na chodbu bytu, kde ho, když neměl čas vstát z podlahy, bylo násilím položeno na všechny čtyři. Otec rychle vysvobodil synovi záda z bundy a svetru. Sundal si kožený pásek a začal bít malému dítěti do zad, až úplně zrudla. Dítě plakalo a volalo po matce, ale ta se z nějakého důvodu rozhodla neopustit vedlejší místnost.
Slavný švýcarský filozof Jean-Jacques Rousseau řekl: „Utrpení je první věc, kterou se dítě musí naučit, to je to, co bude nejvíce potřebovat vědět. Kdo dýchá a kdo myslí, musí plakat." Částečně souhlasím s Rousseauem.
Bolest je nedílnou součástí života člověka a měla by být přítomna i na cestě dospívání, ale jít bok po boku s rodičovskou láskou.
Ten, který Vitě tolik chyběl. Z dětí, které v dětství pociťovaly nezištnou lásku svých rodičů, vyrůstají šťastní lidé. Vitya vyrostl neschopný milovat a soucítit s ostatními. Neustálé bití a ponižování ze strany otce a nedostatečná ochrana před tyranem ze strany matky v něm vyvolávaly pocit pouhé osamělosti. Čím více dostanete za nic, tím méně lidských vlastností ve vás zůstane, časem přestanete soucit, lásku a připoutáte se k druhým.
„Ponechán zcela na výchově svého otce, bez lásky a bez respektu, rychle jsem se blížil ke smrti, aniž bych to tušil. Pořád se to dalo zastavit, někdo by moje utrpení dříve nebo později zastavil, ale každým dnem jsem v to věřil méně a méně. Jsem zvyklý být ponižován.
Postupem času jsem si uvědomil: čím méně svého otce prosím, tím rychleji mě přestane bít. Když tu bolest nedokážu zastavit, naučím se to prostě užívat. Táta byl nucen žít podle zvířecího zákona, podléhal strachu a instinktu přežít za každou cenu. Udělal ze mě cirkusového psa, který podle pohledu poznal, kdy dostane výprask. Mimochodem, hlavní proces výchovy se nezdál tak hrozný a bolestivý ve srovnání s případy, kdy se otec vrátil domů v nejsilnějším alkoholovém opojení. Tehdy začala skutečná hrůza, “vzpomíná Vitya.