Všichni se bojíme tohoto období, kdy dítě začíná dospívat a mění se svět kolem něj. Je tento věk vždy „obtížný“ a jak jej překonat pro rodiče a děti, říká trenér všímavosti Alexander Ross-Johnson.
Většina z nás vnímá pubertu jako přírodní katastrofu, hormonální tsunami. Nekontrolovatelnost adolescentů, jejich změny nálad, podrážděnost a chuť riskovat…
V projevech dospívání vidíme „růstové bolesti“, které musí překonat každé dítě a v této době je pro rodiče lepší se někam schovat a vyčkat bouřky.
Těšíme se na chvíli, kdy dítě začne žít jako dospělý. Ale tento postoj je špatný, protože se díváme skrz skutečného syna nebo dceru před námi na fiktivního dospělého z budoucnosti. Teenager to cítí a brání se.
Vzpoura v té či oné podobě je v tomto věku skutečně nevyhnutelná. Mezi jeho fyziologické příčiny patří restrukturalizace v prefrontálním kortexu. Toto je oblast mozku, která koordinuje práci svých různých oddělení a je také zodpovědná za sebeuvědomění, plánování a sebekontrolu. Výsledkem je, že teenager se v určitém okamžiku nemůže ovládat (chce jednu věc, dělá druhou, říká třetí)1.
Postupem času se práce prefrontálního kortexu zlepšuje, ale rychlost tohoto procesu do značné míry závisí na tom, jak dnešní teenager interaguje s významnými dospělými a jaký typ vazby si vytvořil v dětství.2.
Přemýšlení o mluvení a pojmenovávání emocí může dospívajícím pomoci zapnout jejich prefrontální kůru.
Teenager s jistým typem vazby snáze prozkoumává svět a formuje životně důležité dovednosti: schopnost opustit zastaralé, schopnost empatie, vědomé a pozitivní sociální interakce, až po sebevědomé chování. Pokud nebyla uspokojena potřeba péče a blízkosti v dětství, pak se u dospívajícího hromadí emoční stres, který prohlubuje konflikty s rodiči.
Nejlepší, co může dospělý v takové situaci udělat, je komunikovat s dítětem, naučit ho žít přítomností, dívat se na sebe tady a teď bez posuzování. Rodiče by k tomu měli být také schopni přesunout těžiště pozornosti z budoucnosti do současnosti: zůstat otevření k diskusi o jakýchkoli problémech s teenagerem, projevovat upřímný zájem o to, co se s ním děje, a nevynášet soudy.
Můžete se zeptat syna nebo dcery a nabídnout jim, že budou vyprávět o tom, co cítili, jak se to odrazilo v těle (knedlík v krku, zaťaté pěsti, vtažené do žaludku), co teď cítí, když mluví o tom, co se stalo.
Pro rodiče je užitečné sledovat jejich reakce — sympatizovat, ale nevzrušovat sebe ani teenagera tím, že budou vyjadřovat silné emoce nebo se hádat. Promyšlená konverzace a pojmenování emocí (radost, zmatek, úzkost…) pomůže teenagerovi „zapnout“ prefrontální kůru.
Touto komunikací rodiče vzbudí v dítěti důvěru a na neuroúrovni bude rychleji koordinována práce různých částí mozku, což je nezbytné pro komplexní kognitivní procesy: kreativitu, empatii a hledání smyslu. života.
1 Více o tom viz D. Siegel, The Growing Brain (MÝTUS, 2016).
2 J. Bowlby «Vytváření a ničení citových vazeb» (Canon +, 2014).