Obsah
S partnerem jsme byli dlouho spolu, milovali jsme se a moc jsem si přála mít děti. Byl méně motivovaný, ale v zásadě souhlasil. Po dvou letech nic! Měl jsem obavy, přišlo mi to divné, můj společník mi řekl, že všechno se děje ve svůj čas a že se tam dostaneme. On nikdy nevnucuje osud. Jsem spíše úzkostný a rád provokuji události. Byla jsem u gynekologa, abych zjistil, co se děje. Lékařské prohlídky odhalily lehkou hormonální nerovnováhu, ale ne závažnou. Klidně bych mohla mít dítě. Najednou jsem požádal svého společníka, aby zkontroloval, zda je na jeho straně vše v pořádku. Velmi dlouho mu trvalo udělat spermiogram, choval se, jako by tušil, že má problém a bál se to vědět. Každý večer jsem ho půl roku opalovala, byla jsem hodně naštvaná a náš vztah se rozpadl. Nakonec šel a vyšetření ukázalo, že trpěl azoospermií, bylo mu 29 let a ve spermatu žádné sperma.
U mého manžela objevili nádor!
Rozhodl jsem se s ním navštívit specialistu na sterilitu. Oba jsme chtěli najít řešení, jak mít dítě. Byla jsem znovu na testech, trubice nebyly ucpané, děloha byla v dobrém stavu a rezerva vaječníků byla perfektní. Na druhou stranu nová vyšetření provedená u mého společníka odhalila nádor ve varlatech. Tato nemoc se dá dobře léčit, neriskoval život, byla to úleva. Ale tato špatná zpráva mě šokovala. Bylo mi 30 a můj svět se rozpadal! Mateřství pro mě bylo otázkou života a smrti, nemít děti mi chyběl život, ten můj neměl smysl, kdybych se nestala matkou. Specialista, který odstranil nádor mého společníka, získal během operace 3 spermie. Dělat IVF s ICSI (spermie je zavedena do vajíčka) je velmi málo, ale využili jsme své šance. Byl jsem pesimista, nevěřil jsem tomu. Udělali jsme dva neúspěšné pokusy. Náš pár se ještě více zhoršil. A já se zbláznila, život bez dětí byl nemožný, všechno to zpochybnilo, na rok jsme se rozešli. Bylo to násilné, zasadila jsem svému společníkovi jeho rakovinu, ale byla jsem příliš posedlá touhou po dítěti, zapomněla jsem na to. Potkal někoho jiného, znovu získal důvěru ve své mužství a já rychle pochopil, že život bez něj je nemožný! Uvědomil jsem si, že preferuji „Žádné dítě s ním“ než „dítě bez něj“. Přerušil se mnou veškerý kontakt. Jednou za měsíc jsem mu dával své zprávy na jeho záznamník. Po roce mi zavolal a já mu řekla, že ho stále miluji, že na něj čekám, že jsem připravená smířit se s tím, že nebudu mít děti, abych s ním mohla znovu žít. Našli jsme se a náš pár vyšel z tohoto odloučení silnější.
12týdenní ultrazvuk ukázal problém
Vzhledem k tomu, že můj partner byl sterilní, řešením byla buď adopce, nebo IAD (inseminace anonymním dárcem). Byl pro IAD. Brzdil jsem. Trvalo mi dva roky psychoterapie, než jsem tuto techniku asistované reprodukce přijal. Byla to anonymita, která mě znepokojovala, protože jsem nevěděl, kdo je původcem tohoto daru. Byl jsem pronásledován negativními fantaziemi, dárcem může být psychopat, který proklouzl skrz trhliny? Kromě toho si moji rodiče mysleli, že to byl špatný nápad. V té době jsme potkali pár přátel, kteří počali své děti IAD. Hodně jsme si povídali, pomohli nám začít.
Ten proces je velmi dlouhý, chodíme do CECOS (Centrum pro studium a konzervaci vajíček a spermií), stále podstupujeme vyšetření, setkáváme se s lékaři, psychiatrem, abychom zjistili, zda dobře víme, co tato technika obnáší a jak si člověk představuje rodičovství. Jakmile jsme posouzeni jako „vhodní“, vyberou dárce, který má fenotyp blízký manželovi – barva očí, barva pleti, morfologie... Dárců je málo, čekací doba je 18 měsíců. V té době mi bylo již 32 let a uvědomila jsem si, že budu v 35 letech matkou! Protože můžeme zkrátit čas, pokud předáme dárce CECOS, přítel mého partnera souhlasil s anonymním darem pro ostatní příbuzné. Naše situace se ho dotkla, byl to bezdůvodný čin, nikdy mu nemůžeme dostatečně poděkovat! Stejně jako můj nejlepší přítel, který nás vždy podporoval v našem boji. Po 12 měsících jsem měla dvě inseminace. Ale to nefungovalo. Pak dvě IVF, která taky nezabrala. Viděl jsem psychiatra, specialistu na sterilitu, a uvědomil jsem si, že mám stále stejnou úzkost o dárce. Konečně se 5. inseminace zadařila, konečně jsem otěhotněla! Byli jsme v euforii. Ale 12týdenní ultrazvuk ukázal šíjovou translucenci 6 mm a lékaři nám potvrdili, že naše miminko má vážnou srdeční vadu. Po diskusích s lékařským týmem jsme se rozhodli, že si ho nenecháme. Rodila jsem vágně v 16. týdnu těhotenství, byla jsem v narkóze, prožívala jsem to jako robot. Byla to dívka, nechtěl jsem ji vidět, ale má křestní jméno a je zapsáno v naší rodinné knize. Po této události jsem totálně popřel, co se stalo. Pro mého partnera to bylo těžké, měl deprese. A tak jsme se rozhodli, že se vezmeme, uspořádáme s přáteli a rodinou skvělou párty, abychom překonali náš smutek. Moje sestra mi zorganizovala svatbu, bylo to skvělé. Obnovila jsem inseminace, měla jsem nárok na druhé odběry a dalších šest inseminací. Pátý den jsem otěhotněla. Nebyl jsem vůbec v euforii. Trochu jsem krvácela a byla jsem si jistá, že o miminko přijdu. Na ultrazvuku ve 2. týdnu jsem brečela. Ale vše bylo v pořádku, moje dítě bylo normální. Měla jsem nesnesitelné těhotenství, žádný problém, ale byla jsem tak vystresovaná, že jsem spustila obří kopřivku, strašila mě toxoplazmóza a kočky, jedla jsem jen Babybel!
Krásné miminko, ale krásné!
A 23. srpna 2012 jsem porodila Aarona, krásné miminko, ale krásné! S manželem jsme byli na devátém oblaku, nelitovali jsme, protože narození našeho syna bylo úžasné. V porodnici jsem dělala mini baby-blues, manžel byl celou dobu se mnou. Návrat domů byl náročný, měla jsem obavy kvůli syndromu náhlého úmrtí kojence. Manžel, vždy výjimečný, mě uklidnil, převzal. Je to úžasný táta. Přestal pracovat, aby se postaral o Aarona. Byl to pro něj nepochybně způsob kompenzace toho, že jeho syn neměl jeho geny. Potřeboval tam být, aby si okamžitě vytvořil velmi silné pouto. O rok později se nám narodil druhý kluk, Enio. Byla to úleva, že to byli dva kluci, s naší dcerou to šlo tak špatně. Je to můj manžel, kdo se o ně denně stará. Aaron přísahal na svého otce až do svých 2 let a pro Enia je to stejné. Můj manžel ví, že moje práce je pro mě velmi důležitá, je mi vděčný, že jsem ten případ nepustila z ruky, že jsem si na něj počkala, že jsem bojovala o to, abychom spolu mohli založit rodinu, ať se děje cokoliv. Také ví, že mě uklidňuje, že se o ně stará. Jsme tým, jsme tak šťastní! Lituji pouze toho, že nemohu darovat svá vajíčka, protože je mi více než 38 let. Moc bych si přál nabídnout ženě to, co pro nás dárce udělal…