Moje primární motivace je stejná jako tatínkova: Lucasovo zdraví, ale napadají mě jiné otázky: nedal bych se hlavně za sebe? Nebyl by to poněkud samoúčelný dárek, který přichází k nápravě těžkého těhotenství, protože se Lucas narodil předčasně? Potřebovala bych tuto vnitřní cestu probrat se svým budoucím bývalým manželem. Konečně máme diskusi a jsem zklamaný a zraněný tím, co z toho vychází. Pro něj, ať už je dárcem nebo ať jsem to já, je to „stejné“. Věc vyzdvihuje výhradně z pohledu zdraví našeho syna. Naštěstí mám přátele, se kterými mohu probírat duchovní záležitosti. Vyvolávám si s nimi mužnost orgánu, jako je ledvina, a nakonec z toho vyvozuji, že by bylo lepší, kdyby dar Lucasovi, který potřebuje s matkou přestřihnout šňůru, pocházel od jeho otce. Ale když to vysvětlím svému bývalému, tiká to. Viděl, že jsem motivovaný, a já mu najednou ukážu, že bude vhodnější dárce než já. Ledviny představují naše kořeny, naše dědictví. V čínské medicíně je energie ledvin sexuální energií. V čínské filozofii ledviny ukládají podstatu bytí... Takže jsem si jistý, on nebo já, že to není totéž. Protože v tomto daru se každý dopouští jiného gesta, nabitého svou vlastní symbolikou. Musíme vidět za fyzický orgán, který je „stejný“. Znovu se mu snažím vysvětlit své důvody, ale cítím, že je naštvaný. Pravděpodobně už nechce tento dar poskytnout, ale rozhodl se, že ano. Ale nakonec jsou lékařské prohlídky příznivější pro můj dar. Takže dárcem budu já.
Tuto zkušenost s dárcovstvím orgánů vnímám jako iniciační cestu a je čas oznámit svému synovi, že budu dárcem. Ptá se mě, proč spíš já než jeho otec: Vysvětluji, že na začátku moje emoce zabíraly příliš mnoho místa a rozvíjím svůj mužsko-ženský příběh, který poslouchá s roztržitým uchem: není to jeho věc. tyto výklady! Abych byl upřímný, považoval jsem za spravedlivé, že její otec měl příležitost „porodit“, protože já jsem byl ten, kdo měl tuto příležitost poprvé. Další otázky vyvstávají, když darujete ledvinu. Dávám, dobře, ale pak je na mém synovi, aby dodržoval jeho léčbu, aby se vyhnul odmítnutí. A uznávám, že někdy cítím vztek, když ho cítím nezralý. Potřebuji, aby změřil rozsah tohoto činu, byl připraven jej přijmout, tedy aby se ukázal zralý a zodpovědný za své zdraví. Jak se blíží transplantace, cítím větší úzkost.
Je to den plný emocí. Operace by měla trvat tři hodiny a ve stejnou dobu sjíždíme na operační sál. Když v léčebně otevřu oči a potkám její nádherné modré oči, koupu se v pohodě. Pak sdílíme ošklivé tácy na JIP bez soli a můj syn mi říká „noční matka“, když se mi podaří vstát a obejmout ho. Snášíme spolu tu ošklivou antikoagulační injekci, smějeme se, střílíme se, bydlíme vedle sebe a je to krásné. Pak je to návrat domů, který vyžaduje určitou ztrátu. Oddechový čas po bitvě. Co teď budu dělat, když je to hotové? Pak přichází „ledvinky“: Varovali mě… Vypadá to jako poporodní deprese. A před očima se mi vrací celý můj život: manželství vzniklé na špatných základech, nespokojení, přílišná citová závislost, hluboká rána při předčasném narození mého dítěte. Cítím přesah jeho vnitřních modřin a dlouze medituji. Chvíli mi trvá, než si řeknu, že jsem matka, opravdu, že mě světlo obklopuje a chrání, že mám pravdu, že jsem udělala dobře.
Moje jizva na pupku je nádherná, to, co představuje, je nádherné. Pro mě je to vzpomínka. Magická stopa, která mi umožnila aktivovat sebelásku. Samozřejmě jsem dal svému synovi dar, umožnit mu stát se mužem, ale především dar sobě, protože tato cesta je vnitřní cestou a setkáním se sebou samým. Díky tomuto daru jsem se stal autentičtějším a čím dál víc souhlasím sám se sebou. Zjišťuji, že hluboko ve mně mé srdce vyzařuje lásku. A chci říct: Děkuji, Živote!