Někdy se to stane: je nám nabídnuto udělat bolestivou volbu, když jsou obě možnosti horší. Nebo je lepší obojí. A tato volba se může zdát nezbytná a nesporná. Jinak bude jistě trpět někdo nevinný a bude porušena nejvyšší spravedlnost.
Komu pomoci – nemocnému dítěti nebo nemocnému dospělému? Před takovouto trhavou volbou duše staví divák reklamy charitativní nadaci. Na koho utratit peníze z rozpočtu — na vážně nemocné pacienty nebo na ty, kteří jsou ještě zdraví? Takové kruté dilema navrhuje člen Veřejné komory. Někdy se to stane: je nám nabídnuto udělat bolestivou volbu, když jsou obě možnosti horší. Nebo je lepší obojí. A tato volba se může zdát nezbytná a nesporná. Jinak bude jistě trpět někdo nevinný a bude porušena nejvyšší spravedlnost.
Ale po této volbě se v každém případě budete mýlit a ve vztahu k někomu se ukážete jako monstrum. Jste pro pomoc dětem? A kdo pak pomůže dospělým? Ach, ty jsi pro pomoc dospělým... Takže nechat děti trpět?! Co jsi to za monstrum! Tato volba rozděluje lidi na dva tábory – uražené a monstrózní. Zástupci každého tábora se považují za uražené a odpůrci za monstrózní.
- Proč je dobré udělat krok zpět?
Na střední škole jsem měl spolužačku Lenyu G., která ráda kladla taková morální dilemata žákům pátých tříd. "Pokud bandité vniknou do vašeho domu, koho nenecháte zabít - mámu nebo tátu?" zeptal se mladý tester duší a zkoumavě se díval na svého zmateného partnera. "Pokud vám dají milion, budete souhlasit s tím, že shodíte svého psa ze střechy?" — Leniiny otázky otestovaly vaše hodnoty, nebo, jak říkali ve škole, vás vzaly na odiv. V naší třídě byl oblíbeným člověkem, a tak téměř beztrestně přijímal potěšení z mravního trápení spolužáků. A když pokračoval ve svých humanitárních experimentech v paralelních hodinách, pak mu někdo dal kopačky a výzkum Leni G. přerostl v třídní konflikt, do kterého byli zapojeni středoškoláci.
Příště jsem stál před bolestivou volbou, když jsem se učil vést psychologický výcvik. Měli jsme mimo jiné skupinové hry, které představovaly morální dilemata. Když si teď vyberete, komu dáte peníze na léčbu rakoviny – mladý génius, který v budoucnu přijde na to, jak zachránit lidstvo, nebo profesor středního věku, který na tom již pracuje, pak kdo? Pokud unikáte z potápějící se lodi, koho vezmete na poslední loď? Smyslem těchto her bylo, jak si vzpomínám, otestovat skupinu na efektivitu při rozhodování. V naší skupině z nějakého důvodu okamžitě klesla soudržnost s efektivitou — účastníci se hádali, až chraptěli. A hostitelé jen naléhali: dokud se nerozhodnete, loď se potápí a mladý génius umírá.
- Čas učinit rozhodnutí
Může se zdát, že život sám diktuje potřebu takové volby. Že si určitě budete muset vybrat, koho necháte zabít — mámu nebo tátu. Nebo koho utratit peníze z rozpočtu jedné z nejbohatších zemí světa. Zde je ale důležité zpozornět: jakým hlasem život náhle začne diktovat? A tyto hlasy a formulace jsou si svým působením na lidi nějak podezřele podobné. Z nějakého důvodu nepomáhají dělat se lépe, nehledají nové příležitosti a perspektivy. Zužují vyhlídky a uzavírají možnosti. A tito lidé jsou na jednu stranu dezorientovaní a vyděšení. A na druhé straně staví lidi do zvláštní role, která může způsobit vzrušení a dokonce vzrušení — do role toho, kdo rozhoduje o osudu. Ten, kdo myslí jménem státu nebo lidstva, kdo je pro ně cennější a důležitější — děti, dospělí, matky, otcové, těžce nemocní nebo ještě zdraví. A pak začnou hodnotové konflikty, lidé začnou být přáteli a nepřáteli. A člověk, který diktuje volbu, údajně jménem života, získá roli takového stínového vůdce — v některých ohledech šedého kardinála a Karabas-Barabase. Provokoval lidi k emocím a konfliktům, nutil je zaujmout jednoznačný a extrémní postoj. Do jisté míry to bylo, jako by je kontroloval, testoval na hodnoty, jaké to jsou — vzal je na hodnotovou show.
Bolestivá volba je taková toulavá zápletka, která určitým způsobem láme realitu. Jsou to brýle, přes které vidíme jen dvě možnosti, nic víc. A my musíme vybrat jen jedno, to jsou pravidla hry, která stanovil ten, kdo vám nasadil tyto brýle. Svého času psycholog Daniel Kahneman a jeho kolegové provedli studie, které ukázaly, že formulace ovlivňují volbu lidí. Pokud je například nabídnuta možnost — zachránit 200 lidí ze 600 před epidemií nebo ztratit 400 lidí ze 600, pak si lidé vyberou první. Jediný rozdíl je ve formulaci. Kahneman získal Nobelovu cenu za výzkum v behaviorální ekonomii. Je těžké uvěřit, že slova mohou mít takový vliv na to, jak se rozhodujeme. A ukazuje se, že nutnost těžké volby nám nediktuje ani tak život, jako spíše slova, kterými ji popisujeme. A jsou slova, kterými můžete získat moc nad emocemi a chováním lidí. Ale pokud je pro život těžké klást kritické otázky nebo dokonce odmítat, pak je docela možné, že člověk, který se zaváže něco diktovat jejím jménem.