Existuje mnoho příběhů o tom, jak člověk, který nic nepotřeboval, kupuje věci, oblečení, vybavení, auta atd., s tím najednou přestává a odmítá konzum a dává přednost minimalismu. Přichází skrze pochopení, že věci, které kupujeme, nejsme my.
„Nedokážu plně vysvětlit, proč čím méně mám, tím více se cítím celistvější. Pamatuji si tři dny v Boyd Pond, kde se sešlo dost pro šestičlennou rodinu. A první sólo cesta na západ, moje tašky byly plné knih, výšivek a patchworku, kterých jsem se nikdy nedotkla.
Ráda nakupuji oblečení od Goodwill a vracím je, když už je na svém těle necítím. Kupuji knihy v našich místních obchodech a pak je recykluji na něco jiného. Můj dům je plný umění, peří a kamenů, ale většina nábytku tam už byla, když jsem si ho pronajal: dvě potrhané komody, vlhké borové kuchyňské skříňky a tucet polic vyrobených z beden od mléka a starého řeziva. Jediné, co mi z mého života na východě zbylo, jsou můj stolek na vozíku a použitá židle do knihovny, kterou mi Nicholas, můj bývalý milenec, daroval k mým 39. narozeninám.
Můj vůz je 12 let starý. Má čtyři válce. Byly tam výlety do kasina, kdy jsem zvýšil rychlost na 85 mil za hodinu. Cestoval jsem po celé zemi s krabicí jídla, vařičem a batohem plným oblečení. To vše není způsobeno politickým přesvědčením. Všechno proto, že mi přináší radost, radost tajemnou a obyčejnou.
Je zvláštní vzpomínat na roky, kdy zásilkový katalog plnil kuchyňský stůl, kdy mi přítel z východního pobřeží dal plátěnou tašku s logem „Když jde do tuhého, jde se nakupovat“. Většina triček a muzejních tisků za 40 dolarů, stejně jako high-tech zahradnické nářadí, které jsem nikdy nepoužil, jsou ztraceny, darovány nebo darovány Goodwillu. Žádný z nich mi neudělal ani poloviční radost z jejich nepřítomnosti.
Mám štěstí. Divoký pták mě dovedl k tomuto jackpotu. Jedné srpnové noci před tuctem let do mého domu vnikl malý oranžový záblesk. Snažil jsem se to chytit. Pták zmizel za kamny, mimo můj dosah. Kočky se shromáždily v kuchyni. Vrazil jsem do sporáku. Pták mlčel. Nezbylo mi nic jiného, než to nechat být.
Vrátil jsem se do postele a pokusil se usnout. V kuchyni bylo ticho. Jedna po druhé se kolem mě stočily kočky. Viděl jsem, jak tma v oknech začala mizet, a usnul jsem.
Když jsem se probudil, nebyly tam žádné kočky. Vstal jsem z postele, zapálil ranní svíčku a šel do obýváku. Kočky seděly v řadě u nohou staré pohovky. Pták se posadil na záda a s absolutním klidem se na mě a kočky díval. Otevřel jsem zadní dveře. Ráno bylo jemně zelené, na borovici si hrálo světlo a stín. Sundal jsem si starou pracovní košili a sebral ptáka. Pták se nehýbal.
Odnesl jsem ptáka na zadní verandu a rozvinul si košili. Pták dlouho odpočíval v látce. Myslel jsem, že se možná zmátla a vzala věci do svých rukou. Opět bylo vše stejné. Pak pták udeřil křídlem přímo k mladé borovici.
Nikdy nezapomenu na ten pocit uvolnění. A čtyři oranžová a černá peříčka jsem našel na podlaze v kuchyni.
Dost. Víc než dost".