U některých lidí je automatický proces myšlení přerušen, nebo spíše paralelně s ním spuštěn další proces a člověk se najednou dívá na okolní realitu a začíná se ptát sám sebe: „Mám pravdu? Rozumím tomu, co se děje? Je všechno kolem mě opravdu staré? Kde jsem? Kdo jsem? A kdo jsi ty?" A začne – se zájmem, zvědavostí, vášní a pílí – začne přemýšlet.
Co to „najednou“ zapne, co nastartuje hlavu, která začne myslet? Nechat? Děje se. A stane se, že se nespustí… Nebo možná nespustí „co“, ale „kdo“? A pak kdo je to — kdo?
Alespoň u některých lidí se to zapne, když začnou něco řešit sami, nejlépe ze všech — jsou odvedeni od sebe a přeorientují svou pozornost na lidi kolem sebe.
NV říká Žutikové:
Existuje jakási psychologická pomoc, ne snadná, ale vděčná, která je zaměřena na rozvoj alespoň registrace kontroly. To přispívá k rozvoji sebepochopení a pozornosti k druhým lidem a může pomoci při restrukturalizaci motivů chování. V průběhu této práce se probouzí sebevědomí a zárodek duchovna.
Není to poprvé, co k nám Vera K. zavítala: má za sebou už pět pokusů o sebevraždu. Tentokrát snědla celou hrst prášků na spaní a k nám ji přivezli po dlouhém pobytu na jednotce intenzivní péče. Psychiatr ji poslal k psychologovi, aby prozkoumal její osobnost: když je Věra duševně zdravá, tak proč se snaží zabít? (Popáté!)
Faith je 25 let. Vystudovala pedagogickou školu a pracuje jako učitelka v mateřské škole. Dvě děti. Rozvedená s manželem. Její vzhled by mohla závidět filmová herečka: krásná postava, krásné rysy, obrovské oči… Jen je teď nějak neupravená. Dojem lajdáctví působí z rozcuchaných vlasů, z nedbale namalovaných očí, z županu roztrhaného ve švech.
Vidím to jako obrázek. Vůbec ji to netrápí. Tiše sedí a nehybně hledí kamsi do prázdna. Celá její póza vyzařuje klid bezstarostnosti. Na pohled — žádný náznak alespoň záblesku myšlenky! Ztělesněné šílenství…
Postupně ji vtahuji do hovoru a překonávám setrvačnost jejího bezmyšlenkovitého klidu. Existuje mnoho záminek ke kontaktu: je to žena, matka, dcera svých rodičů, učitelka — můžete si najít něco, o čem si povídat. Ona jen odpovídá – krátce, formálně, s povrchním úsměvem. Ve stejném duchu mluví o tom, jak polykala prášky. Ukazuje se, že vždy zcela bezmyšlenkovitě reaguje na vše, co je jí nepříjemné: buď pachatele okamžitě vyhubuje, aby od ní utekl, nebo, pokud se pachatel „převezme“, což se stává méně často, popadne děti. , vezme je k matce, zamkne se a... snaží se navždy usnout.
Jak v ní probudit alespoň dobrý pocit, aby bylo na čem ulpívat? Apeluji na její mateřské city, ptám se na její dcery. Její tvář se náhle zahřeje. Ukáže se, že své dcery vzala k matce, aby jim neublížila, nestrašila je.
"Přemýšlel jsi někdy o tom, co by se s nimi stalo, kdybys nebyl zachráněn?"
Ne, nepřemýšlela o tom.
„Bylo to pro mě tak těžké, že jsem na nic nemyslel.
Snažím se ji navést na příběh, který co nejpřesněji vyjádří všechny její činy při otravě, všechny její myšlenky, obrazy, pocity, celou předchozí situaci. Zároveň jí kreslím obrázek osiřelosti jejích miminek (dcery 3 a 2 roky), doháním ji k slzám. Miluje je, ale nikdy se neobtěžovala přemýšlet o jejich budoucnosti!
Takže bezmyšlenkovitá, čistě emocionální reakce na psychologické potíže a jejich ponechání (dokonce k smrti, i když jen k odchodu), naprostý nedostatek spirituality a bezmyšlenkovitost — to jsou důvody Veriných opakovaných pokusů o sebevraždu.
Nechávám ji jít na oddělení, instruuji ji, aby na to přišla, vzpomněla si a řekla mi, která z žen na jejím oddělení je s kým přátelštější, co je spojuje. Která ze sester a sester je pro ni atraktivnější a kdo méně a zase než. V takových cvičeních rozvíjíme její schopnost všímat si a zafixovat si v paměti její myšlenky, představy, tendence při incidentech s pro ni nejnepříjemnějšími lidmi. Víra je stále živější. Má zájem. A když se dokázala inspirovat – vědomě! — vzhledem k fyzickým pocitům, od tíhy po stav beztíže, věřila v možnost ovládnout svět svých emocí.
Nyní dostávala úkoly tohoto druhu: v situacích, které vedou k hádce s nevrlou ošetřovatelkou, dosáhnout takového obratu, aby se «starý bručoun» spokojil s Věrou, tj. Věra musí situaci zvládnout, aby si zlepšila své citové zázemí. a její výsledek. S jakým radostným překvapením ke mně přiběhla, aby mi řekla: "Fungovalo to!"
- Stalo! Ona mi řekla. "Kačko, jsi hodná holka, víš, ale proč jsi blbnul?"
Věra ke mně přišla i po propuštění. Jednoho dne řekla: „A jak bych mohla žít bez přemýšlení? Jako ve snu! Podivný. Teď chodím, cítím, rozumím, umím se ovládat… Občas se zhroutím, ale alespoň zpětně přemýšlím, proč jsem se zhroutil. A mohl bych zemřít, aniž bych věděl, jak lidé žijí! Jak žít! Jaká hrůza! Už se to nikdy nestane…“
Uplynula léta. Nyní je jednou z nejzajímavějších a nejoblíbenějších učitelek ruského jazyka a literatury na jedné z venkovských škol. Ve svých lekcích učí myslet…