O čem muži po rozchodu mluvit nebudou: dvě přiznání

“Nerozešli jsme se jako přátelé, kteří se setkávají u šálku kávy a vyměňují si zprávy”

Ilya, 34 let

Zdálo se, že Káťa a já budeme vždy spolu, ať se stane cokoliv. Nikdy jsem si nepředstavoval, že ji někdy ztratím. Vše začalo silnou láskou, za 30 let jsem u nikoho nic podobného nezažila.

Krátce před naším setkáním mi zemřela matka a Káťa mi svým vzhledem pomohla trochu se vzpamatovat ze ztráty. Velmi brzy jsem však začal chápat, že když jsem ztratil matku, ztratil jsem také otce. Po její smrti začal pít. Měl jsem obavy, ale nemohl jsem nic dělat a projevoval jsem jen agresi a vztek.

V podnikání to šlo špatně. Měli jsme se společníkem stavební firmu, přestali jsme dostávat zakázky. Myslím, že v neposlední řadě proto, že jsem na nic neměl energii. Káťa se se mnou snažila mluvit, vymýšlela nečekané výlety. Prokázala zázraky klidu a tolerance. Vešel jsem do tmavé místnosti a zavřel za sebou dveře.

S Káťou jsme vždy rádi chodili po městě, chodili do přírody. Ale teď v tom pokračovali v naprosté tichosti. Skoro jsem na ni nemluvil ani jsem na ni neútočil. Jakákoli maličkost může odnést. Nikdy nežádal o odpuštění. A v odpověď zmlkla.

Nevěnoval jsem pozornost tomu, že stále častěji zůstávala přes noc s matkou a pod jakoukoli záminkou trávila volný čas s přáteli. Nemyslím si, že mě podvedla. Právě teď chápu, že být se mnou pro ni bylo opravdu nesnesitelné.

Když mi řekla, že odchází, tak jsem to nejdřív ani nechápal. Zdálo se to nemožné. Tehdy jsem se poprvé probudil a prosil ji, aby to nedělala, aby nám dala druhou šanci. A překvapivě souhlasila. To se ukázalo jako vzpruha, kterou jsem potřeboval. Bylo to, jako bych viděl život ve skutečných barvách a uvědomil si, jak moc je mi moje Káťa drahá.

Hodně jsme si povídali, plakala a poprvé po dlouhé době mi vyprávěla o svých pocitech. A nakonec jsem ji poslechl. Myslel jsem, že to je začátek nové etapy — vezmeme se, budeme mít dítě. Zeptal jsem se jí, jestli chce kluka nebo holku…

Ale o měsíc později velmi klidně řekla, že nemůžeme být spolu. Její city jsou pryč a chce ke mně být upřímná. Z jejího pohledu jsem si uvědomil, že konečně o všem rozhodla a nemá smysl se o tom bavit. Znovu jsem ji neviděl.

Nerozešli jsme se jako přátelé, kteří se sejdou na kávu a řeknou si o novinkách – to by bylo příliš bolestivé. Když odešla, uvědomil jsem si, že mám na výběr: dál klesat na dno, nebo se svým životem něco udělat. Rozhodl jsem se, že potřebuji pomoc. A šel na terapii.

Musel jsem v sobě rozplést spoustu motanic a o rok později se mi mnohé vyjasnilo. Konečně se mi podařilo rozloučit se s matkou, otci jsem odpustil. A nech Káťu jít.

Někdy je mi velmi líto, že jsem ji potkal, jak se zdá, ve špatnou dobu. Kdyby se to stalo teď, zachoval bych se jinak a snad bych nic nezničil. Ale je zbytečné žít ve fantaziích minulosti. Pochopil jsem to i po našem rozchodu a zaplatil jsem za tuto lekci vysokou cenu.

Ukázalo se, že „Vše, co nezabije, tě posílí“ se netýkalo nás

Oleg, 32 let

S Lenou jsme se po promoci vzali a brzy jsme se rozhodli otevřít si vlastní podnik — logistickou a stavební společnost. Všechno šlo dobře, dokonce jsme rozšířili náš tým. Zdálo se, že problémy, které se stávají manželům pracujícím společně, nás obcházejí — podařilo se nám sdílet práci a vztahy.

Finanční krize, která nastala, byla zkouškou síly i pro naši rodinu. Jedna oblast podnikání musela být uzavřena. Postupně jsme se ocitli v dluzích, nekalkulující síly. Oba byli na nervy, začalo se obviňování jeden proti druhému. Tajně jsem si vzal půjčku od manželky. Doufal jsem, že to pomůže, ale naše záležitosti to ještě více zamotalo.

Když bylo vše odhaleno, Lena zuřila. Řekla, že to byla zrada, sbalila si věci a odešla. Myslel jsem, že zrada byl její čin. Přestali jsme spolu mluvit a brzy jsem přes přátele náhodou zjistil, že má jiného.

Formálně se to samozřejmě nedalo nazvat zradou — nebyli jsme spolu. Měl jsem ale velké obavy, začal jsem pít. Pak jsem si uvědomil – tohle není možnost. Vzal jsem se do ruky. Začali jsme se scházet s Lenou — bylo nutné rozhodnout o našem podnikání. Setkání vedla k tomu, že jsme se pokusili vztahy obnovit, ale po měsíci se ukázalo, že tento „hrnek“ nelze slepit.

Moje žena přiznala, že po příběhu s půjčkou mi nemůže věřit. A neodpustil jsem jí, jak snadno odešla a začala chodit s někým jiným. Po posledním pokusu o společný život jsme se nakonec rozhodli odejít.

Bylo to pro mě dlouho těžké. Ale porozumění nám pomohlo – po tom, co se stalo, jsme nemohli žít, jako by se nic nestalo. Vždy mezi námi zůstane vzájemná nedůvěra a zášť. Sebemenší hádka – a vše vzplane s novou silou. „Co nás nezabije, to nás posílí“ – tato slova nebyla o nás. Přesto je důležité vztah chránit a nedosáhnout bodu, odkud není návratu.