Mnoho rodičů se diví, že jejich děti, klidné a rezervované před cizinci, jsou najednou doma agresivní. Jak se to dá vysvětlit a co se s tím dá dělat?
„Moje 11letá dcera je zapnutá doslova od půl otáčky. Když se jí snažím v klidu vysvětlit, proč právě teď nemůže dostat to, co chce, začne zuřit, začne křičet, práskne dveřmi, hází věci na podlahu. Ve škole nebo na večírku se přitom chová klidně a zdrženlivě. Jak vysvětlit tyto náhlé změny nálady doma? Jak se s tím vypořádat?
Za léta své práce jsem dostal mnoho podobných dopisů od rodičů, jejichž děti mají sklony k agresivnímu chování, trpí neustálými emočními zhrouceními nebo nutí zbytek rodiny chodit po špičkách, aby nevyvolaly další propuknutí.
Děti se chovají odlišně v závislosti na prostředí a velkou roli v tom hrají funkce prefrontálního kortexu mozku — ten je zodpovědný za řízení impulzů a inhibičních reakcí. Tato část mozku je velmi aktivní, když je dítě nervózní, ustarané, bojí se trestu nebo čeká na povzbuzení.
Když dítě přijde domů, mechanismus omezování emocí tak dobře nefunguje.
Čili i když je dítě ve škole nebo na večírku něčím naštvané, prefrontální kůra nedovolí, aby se tento pocit projevil vší silou. Ale po návratu domů může únava nahromaděná během dne vyústit v záchvaty vzteku a vzteku.
Když je dítě rozrušené, buď se přizpůsobí, nebo na situaci reaguje agresí. Buď se smíří s tím, že jeho touha nebude splněna, nebo se začne zlobit — na své bratry a sestry, na rodiče, dokonce i na sebe.
Pokusíme-li se dítěti, které je již velmi rozrušené, něco racionálně vysvětlit nebo poradit, tento pocit jen umocníme. Děti v tomto stavu nevnímají informace logicky. Už jsou zahlceni emocemi a vysvětlování to ještě zhoršuje.
Správnou strategií chování v takových případech je „stát se kapitánem lodi“. Rodiče musí dítě podporovat a sebevědomě ho vést, protože kapitán lodi nastavuje kurz v zuřících vlnách. Musíte dát dítěti najevo, že ho máte rádi, nebojíte se projevů jeho citů a pomáháte mu překonat všechny kolotoče na cestě životem.
Pomozte mu uvědomit si, co přesně cítí: smutek, vztek, zklamání…
Nedělejte si starosti, pokud nedokáže jasně uvést důvody svého hněvu nebo odporu: pro dítě je nejdůležitější cítit, že bylo vyslyšeno. V této fázi by se měl člověk zdržet poskytování rad, pokynů, výměny informací nebo vyjadřování svého názoru.
Poté, co se dítě dokáže uvolnit, vyjádřit své emoce a cítit se pochopeno, zeptejte se ho, zda chce slyšet vaše myšlenky a nápady. Pokud dítě říká «ne», je lepší rozhovor odložit na lepší časy. V opačném případě jednoduše «spadnete na jeho území» a dostanete odpověď v podobě odporu. Nezapomeňte: abyste se dostali na párty, musíte nejprve dostat pozvánku.
Vaším hlavním úkolem je tedy povzbudit dítě, aby přešlo od agrese k přijetí. Není třeba hledat řešení problému nebo se vymlouvat – stačí mu pomoci najít zdroj emocionálního tsunami a vyjet na hřeben vlny.
Pamatujte: nevychováváme děti, ale dospělé. A přestože je učíme překonávat překážky, ne všechna přání jsou splněna. Někdy prostě nemůžete dostat to, co chcete. Psycholog Gordon Neufeld tomu říká „zeď marnosti“. Děti, kterým pomáháme vyrovnat se se smutkem a frustrací, se prostřednictvím těchto zklamání učí překonávat závažnější protivenství života.
O autorovi: Susan Stiffelman je vychovatelka, specialistka na vzdělávání a rodičovský koučink a manželská a rodinná terapeutka.