Jakákoli volba je selhání, selhání, kolaps jiných možností. Náš život se skládá z řady takových selhání. A pak zemřeme. Co je tedy nejdůležitější? Novinář Oliver Burkeman byl vyzván k odpovědi jungiánským analytikem Jamesem Hollisem.
Abych řekl pravdu, je mi trapné přiznat, že jednou z hlavních knih je pro mě kniha Jamese Hollise „O tom nejdůležitějším“. Předpokládá se, že pokročilí čtenáři prožívají změny pod vlivem jemnějších prostředků, románů a básní, které z prahu nedeklarují své ambice na životní změny. Nemyslím si ale, že by název této moudré knihy měl být brán jako primitivní tah charakteristický pro svépomocné publikace. Jde spíše o osvěžující přímost výrazu. „Život je plný problémů,“ píše psychoanalytik James Hollis. Obecně je vzácný pesimista: četné negativní recenze na jeho knihy píší lidé, kteří jsou rozzuřeni jeho odmítnutím nás energicky rozveselit nebo vydat univerzální recept na štěstí.
Kdybych byl puberťák, nebo alespoň mladý, taky by mě to fňukání štvalo. Ale četl jsem Hollise v pravou chvíli, před pár lety, a jeho texty byly studená sprcha, vystřízlivění facka, poplach – vyberte si pro mě jakoukoli metaforu. Bylo to přesně to, co jsem nutně potřeboval.
James Hollis, jako následovník Carla Junga, věří, že „já“ – ten hlas v naší hlavě, za který se považujeme – je ve skutečnosti jen malá část celku. Naše «já» má samozřejmě mnoho schémat, která nás podle něj dovedou ke štěstí a pocitu bezpečí, což obvykle znamená velký plat, společenské uznání, dokonalého partnera a ideální děti. Ale v podstatě „já“, jak tvrdí Hollis, je jen „tenká deska vědomí plovoucí na jiskřivém oceánu zvaném duše“. Mocné síly nevědomí mají s každým z nás své vlastní plány. A naším úkolem je zjistit, kdo jsme, a pak dbát tohoto volání a nebránit se mu.
Naše představy o tom, co od života chceme, se dost pravděpodobně neshodují s tím, co od nás život chce.
Jde o velmi radikální a zároveň pokorné chápání úkolů psychologie. Znamená to, že naše představy o tom, co od života chceme, se dost pravděpodobně neshodují s tím, co od nás život chce. A také to znamená, že když žijeme smysluplný život, pravděpodobně porušíme všechny naše plány, budeme muset opustit zónu sebevědomí a pohodlí a vstoupit do oblasti utrpení a neznáma. Pacienti Jamese Hollise vyprávějí, jak si nakonec uprostřed života uvědomili, že se léta řídili předpisy a plány jiných lidí, společnosti nebo vlastních rodičů, a v důsledku toho se jejich život každým rokem stával falešnějším a falešnějším. Existuje pokušení s nimi soucítit, dokud si neuvědomíte, že jsme všichni takoví.
V minulosti, alespoň v tomto ohledu, to bylo pro lidstvo snazší, domnívá se Hollis v návaznosti na Junga: mýty, přesvědčení a rituály lidem umožňovaly přímější přístup do oblasti duševního života. Dnes se snažíme tuto hlubokou úroveň ignorovat, ale když je potlačena, nakonec prorazí někde na povrch v podobě deprese, nespavosti nebo nočních můr. "Když jsme zabloudili, duše protestuje."
Ale není zaručeno, že toto volání vůbec uslyšíme. Mnozí jednoduše zdvojnásobí své úsilí, aby našli štěstí na starých, vyšlapaných cestách. Duše je volá, aby se setkali se životem – ale, píše Hollis, a tato formulace má pro praktikujícího terapeuta dvojí význam: „podle mých zkušeností se mnozí na jejich schůzku nedostaví.“
Na každé velké životní křižovatce si položte otázku: "Udělá mě tato volba větším nebo menším?"
Dobře, tak jaká je odpověď? Co je skutečně nejdůležitější? Nečekejte, až Hollis řekne. Spíše naznačit. Na každé důležité životní křižovatce nás zve, abychom se sami sebe zeptali: «Zmenší mě tato volba větší nebo menší?» Na této otázce je něco nevysvětlitelného, ale pomohla mi překonat několik životních dilemat. Obvykle se sami sebe ptáme: "Budu šťastnější?" Ale upřímně řečeno, jen málo lidí má dobrou představu o tom, co přinese štěstí nám nebo našim blízkým.
Pokud si ale položíte otázku, zda se v důsledku vaší volby snížíte nebo zvýšíte, pak je odpověď překvapivě často zřejmá. Každá volba se pro nás podle Hollise, který tvrdošíjně odmítá být optimistou, stává jakousi smrtí. Když se tedy přibližujeme k rozcestí, je lepší zvolit takové umírání, které nás povznáší, a ne to, po kterém budeme trčet na místě.
A vůbec, kdo řekl, že „štěstí“ je prázdný, vágní a spíše narcistický koncept – nejlepší měřítko k měření něčího života? Hollis cituje popisek ke karikatuře, ve které terapeut oslovuje klienta: „Podívejte, není pochyb o tom, že najdete štěstí. Ale mohu vám nabídnout přesvědčivý příběh o vašich potížích.“ S touto variantou bych souhlasil. Pokud je výsledkem život, který dává větší smysl, pak to ani není kompromis.
1 J. Hollis «Na čem nejvíce záleží: Žít uváženější život» (Avery, 2009).
Zdroj: The Guardian