Mobilní hra Pokemon Go byla vydána v USA 5. července a během týdne se stala jednou z nejstahovanějších aplikací pro Android a iPhone po celém světě. Nyní je hra dostupná v Rusku. Psychologové nabízejí svá vysvětlení pro tuto náhlou „pokémonovou mánii“.
Videohry hrajeme z různých důvodů. Někdo má rád sandboxové hry, kde si můžete postavit celý svět s vlastním příběhem a postavami, jiní jsou závislí na střílečkách, kde můžete vypustit páru. Zdůraznila agentura Quantic Foundry, která se specializuje na analýzu her šest typů hráčské motivace, která musí být přítomna v úspěšné hře: akce, sociální zkušenost, dovednost, ponoření, kreativita, úspěch1.
Zdá se, že Pokemon Go na ně plně odpovídá. Po instalaci aplikace začne hráč prostřednictvím fotoaparátu svého smartphonu vidět „kapesní monstra“ (jak slovo pokémon v názvu znamená), jako by se procházeli ulicemi nebo létali po místnosti. Mohou být chyceni, trénováni a bojují s Pokémony s ostatními hráči. Zdálo by se, že to k vysvětlení úspěchu hry stačí. Ale rozsah tohoto koníčku (20 milionů uživatelů jen v USA) a velký počet dospělých hráčů naznačují, že existují další, hlubší důvody.
Začarovaný svět
Vesmír Pokémonů kromě lidí a obyčejných zvířat obývají stvoření, která mají mysl, magické schopnosti (například dýchání ohněm nebo teleportaci) a schopnost se vyvíjet. S pomocí tréninku tedy můžete z malé želvy vypěstovat skutečnou živou nádrž s vodními děly. Na začátku to všechno dělali hrdinové komiksů a kreslených filmů a fanoušci se do nich mohli vcítit až na druhé straně obrazovky nebo stránky knihy. S příchodem éry videoher se sami diváci mohli reinkarnovat jako trenéři Pokémonů.
Technologie rozšířené reality staví virtuální postavy do nám známého prostředí
Pokemon Go udělal další krok k rozmazání hranice mezi skutečným světem a světem vytvořeným naší představivostí. Technologie rozšířené reality umísťuje virtuální postavy do nám známého prostředí. Mrkají zpoza rohu, schovávají se v křoví a na větvích stromů a snaží se skočit přímo do talíře. A interakce s nimi je činí ještě reálnějšími a v rozporu s veškerým zdravým rozumem nás nutí věřit v pohádku.
Zpět do dětství
Dětské pocity a dojmy jsou tak silně otištěny v naší psychice, že jejich ozvěny v našich činech, sympatiích a nesympatiích můžeme nalézt i o mnoho let později. Ne náhodou se nostalgie stala silným motorem popkultury — úspěšných remaků komiksů, filmů a dětských knih je nespočet.
Pro mnoho dnešních hráčů je Pokémon obrazem z dětství. Sledovali dobrodružství teenagera Ashe, který se svými přáteli a milovaným mazlíčkem Pikachu (elektrický Pokémon, který se stal charakteristickým znakem celé série) procestoval svět, naučil se být přáteli, milovat a starat se o druhé. A samozřejmě vyhrát. „Naděje, sny a fantazie, které zaplavují naši mysl, spolu se známými obrazy jsou zdrojem nejsilnějších pocitů připoutanosti,“ vysvětluje Jamie Madigan, autor knihy Understanding Gamers: The Psychology of Video Games and Their Impact on People (Getting Hráči: Psychologie videoher a jejich dopad na lidi, kteří je hrají»).
Hledejte „jejich“
Touha vrátit se do dětství ale neznamená, že se chceme znovu stát slabými a bezmocnými. Spíše je to únik z chladného, nepředvídatelného světa do jiného – teplého, plného péče a náklonnosti. „Nostalgie je odkaz nejen na minulost, ale také na budoucnost,“ říká Clay Routledge, psycholog z University of North Dakota (USA). – Hledáme cestu k druhým – k těm, kteří s námi sdílejí naše zkušenosti, pocity a vzpomínky. K jejich vlastním».
Za touhou hráčů ukrýt se ve virtuálním světě se skrývá touha po velmi reálných potřebách, které se snaží uspokojit v reálném životě.
Nakonec se za touhou hráčů uchýlit se do virtuálního světa skrývá touha po velmi skutečných potřebách, které se snaží uspokojit v reálném životě – jako je potřeba být v kontaktu s ostatními lidmi. „V rozšířené realitě nemusíte jen podnikat akce – můžete sdělovat své úspěchy ostatním, soutěžit mezi sebou, předvádět své kolekce,“ vysvětluje marketér Russell Belk (Russell Belk).
Podle Russella Belka už virtuální svět v budoucnu nebudeme vnímat jako něco pomíjivého, a naše pocity z událostí v něm budou pro nás stejně významné jako naše pocity ze skutečných událostí. Naše „rozšířené „já“ – naše mysl a tělo, vše, co vlastníme, všechna naše sociální spojení a role – postupně absorbuje to, co je v digitálním „cloudu“2. Stanou se Pokémoni našimi novými mazlíčky, jako jsou kočky a psi? Nebo se možná naopak naučíme více si vážit těch, které lze obejmout, pohladit, cítit jejich teplo. Čas ukáže.
1 Více se dozvíte na quanticfoundry.com.
2. Aktuální názor v psychologii, 2016, roč. 10.