Psychologie

Někdo tomu říká okouzlující figurína, jiní hluboký, esteticky výjimečný film. Proč série o nejmladším pontifikovi v historii Vatikánu, excentrickém 47letém Lennym Bellardovi, vyvolává tak odlišné emoce? Požádali jsme odborníky, kněze a psychologa, aby se podělili o své dojmy.

Doslovný překlad názvu série The Young Pope italského režiséra Paola Sorrentina, The Young Pope, vás nutí si myslet, že jde o příběh o muži, který se stane rodičem. Kupodivu v jistém smyslu ano. Pouze řeč v seriálu není o fyzickém otcovství, ale o metafyzickém.

Lenny Bellardo, kterého matka i otec svého času opustili a předali do sirotčince, se zcela nečekaně stává duchovním otcem miliardy katolíků. Může být ztělesněním zákona, skutečnou autoritou? Jak zvládne svou neomezenou moc?

Seriál nás nutí klást si spoustu otázek: co to znamená skutečně věřit? Co to znamená být svatý? Korumpuje veškerá moc?

Zeptali jsme se kněze, psychologa, učitele neslyšících, děkana psychologické fakulty Moskevského pravoslavného institutu sv. Jana Teologa Ruské pravoslavné univerzity Petra Kolomeyceva a psycholog Marie Razlogová.

"VŠICHNI JSME ODPOVĚDNÍ ZA SVÉ ZRANĚNÍ"

Peter Kolomeytsev, kněz:

Mladý papež není seriál o katolické církvi ani o intrikách v římské kurii, kde proti sobě stojí mocenské struktury. Jde o film o velmi osamělém muži, který se poté, co v dětství prožil vážné psychické trauma, ve svých 47 letech stává absolutním vládcem. Ostatně moc papeže, na rozdíl od moci moderních panovníků či prezidentů, je prakticky neomezený. A takovou moc dostává člověk, který na to obecně není moc připravený.

Lenny Belardo zpočátku vypadá jako tyran a dobrodruh – zvláště na pozadí jiných kardinálů s jejich bezvadnými způsoby a chováním. Brzy si však všimneme, že papež Pius XIII. se ve svém nehorázném chování ukázal být upřímnější a upřímnější než oni, lháři a pokrytci.

Touží po moci a on také. Nemá však obchodní ohledy: upřímně se snaží změnit stávající stav věcí. Když se v dětství stal obětí zrady a podvodu, chce vytvořit atmosféru poctivosti.

Svým chováním hodně pobuřuje své okolí, ale nejvíce šokuje jeho pochybnost ve víře. Všimněte si, že žádná z postav v seriálu tyto pochybnosti nevyjadřuje. A najednou si uvědomíme, že kdo nepochybuje, mnoho z nich ani nevěří. Přesněji takto: buď jsou jen cynici, nebo jsou tak zvyklí na víru, jako na něco rutinního a povinného, ​​že už na to nereflektují. Pro ně tato otázka není bolestivá, není relevantní.

Je velmi důležité, aby pochopil: existuje Bůh nebo ne? Protože pokud existuje Bůh, pokud ho slyší, pak Lenny není sám.

Ale Lenny Belardo je neustále v trápení tento problém řeší. Je velmi důležité, aby pochopil: existuje Bůh nebo ne? Protože pokud existuje Bůh, pokud ho slyší, pak Lenny není sám. Je s Bohem. Toto je nejsilnější linie filmu.

Zbytek hrdinů řeší své pozemské záležitosti, jak nejlépe umí, a všichni jsou zde na zemi jako ryba ve vodě. Pokud existuje Bůh, pak je od nich nekonečně daleko a oni se nesnaží budovat svůj vztah s Ním. A Lennyho tato otázka trápí, chce tento vztah. A vidíme, že má tento vztah s Bohem. A toto je první závěr, který chci vyvodit: víra v Boha není víra v rituály a velkolepé ceremonie, je to víra v Jeho živou přítomnost, v každý minutový vztah s Ním.

Několikrát papež Pius XIII je nazýván svatým různými postavami seriálu. To, že absolutním pánem se stává asketa, svatý člověk, kterého moc nekazí, mě nepřekvapuje, naopak mi to přijde velmi přirozené. Historie zná mnoho příkladů: srbský primas Pavel byl úžasný asketa. Absolutně svatým mužem byl metropolita Anthony, hlava naší diecéze Sourozh v zahraničí v Anglii.

To znamená, že obecně je normou, aby v čele církve stál svatý. Nevěřící, cynický člověk bude zkažen jakoukoli mocí. Ale pokud člověk hledá vztah s Bohem a klade si otázky: „Proč – já?“, „Proč – já?“ a „Co ode mě v tomto případě očekává?“ — moc takového člověka nekazí, nýbrž vychovává.

Lenny, jako docela upřímný člověk, chápe, že má obrovskou zodpovědnost. Není to s kým sdílet. Tato tíha povinností ho nutí ke změně a práci na sobě. Dospívá, stává se méně kategorickým.

Jedním z nejzajímavějších momentů v sérii je, když se s ním měkký a slabý kardinál Gutierez najednou začne hádat a nakonec papež řekne, že je připraven změnit svůj úhel pohledu. A postupně se mění i ti, kteří ho obklopují — svým chováním vytváří situaci pro jejich růst. Začnou mu naslouchat, lépe jemu i ostatním rozumět.

Po cestě Lenny dělá chyby, někdy tragické. Na začátku série je tak ponořený do své osamělosti, že si prostě ostatních nevšímá. Pokud narazí na problém, myslí si, že odstraněním člověka tento problém snadno vyřeší. A když se ukáže, že svým jednáním vyvolává řetězec tragických událostí, papež si uvědomuje, že není možné řešit problémy a nevšímat si lidí, kteří za nimi stojí. Začne myslet na ostatní.

A to nám umožňuje vyvodit další důležitý závěr: člověk je zodpovědný nejen za své podřízené, ale i za svá vlastní zranění. Jak se říká: "Lékaře, uzdrav se." Jsme povinni, vstupující do vztahů s druhými lidmi, naučit se na sobě pracovat, uchýlit se v případě potřeby k terapii, k pomoci psychologa, kněze. Jen abys neublížil ostatním. Všechno, co se nám děje, se totiž neděje bez naší účasti. Zdá se mi, že série Young Pope tuto myšlenku zprostředkovává, a to v koncentrované podobě.

«TÁTŮV ŽIVOT JE NEKONEČNÉ HLEDÁNÍ KONTAKTU S NEDOSTUPNÝM PŘEDMĚTEM»

Maria Razlogová, psycholožka:

Za prvé, postava Juda Lawa je velmi příjemná na sledování. Rozhodný čin extravagantního kardinála, který se náhodou postavil do čela římskokatolické církve a plánoval revoluci v ultrakonzervativní instituci, odvážil se plavat proti proudu pouze podle svého osobního přesvědčení, svědčí o obdivuhodné odvaze. .

A ze všeho nejvíc obdivuji jeho schopnost zpochybňovat „nezničitelná“ náboženská dogmata, v nichž si má být papež jako nikdo jiný jistý. Alespoň v existenci Boha jako takového. Mladý papež pochybuje, čím je jeho obraz objemnější, zajímavější a bližší divákovi.

Osiřelost ho dělá ještě lidštějším a živějším. Tragédie dítěte, které sní o nalezení svých rodičů, se v zápletce neobjevila jen proto, aby vzbudila sympatie. Odráží klíčový leitmotiv seriálu — hledání důkazů o existenci Boha v tomto světě. Hrdina ví, že má rodiče, že jsou s největší pravděpodobností naživu, ale nemůže je kontaktovat ani vidět. Tak je to i s Bohem.

Život papeže je nekonečným hledáním kontaktu s nepřístupným předmětem. Svět se vždy ukáže být bohatší než naše představy, je v něm místo pro zázraky. Tento svět nám však nezaručuje odpovědi na všechny naše otázky.

Jemné romantické city papeže k mladé krásné vdané ženě jsou dojemné. Delikátně ji odmítá, ale místo moralizování se okamžitě nazývá zbabělcem (jako ostatně všichni kněží): milovat druhého člověka je příliš děsivé a bolestné, a proto si lidé v církvi volí lásku k Bohu pro sebe — spolehlivější a bezpečnější.

Tato slova demonstrují psychologický rys hrdiny, který odborníci nazývají poruchou vazby v důsledku raného traumatu. Dítě opuštěné rodiči má jistotu, že bude opuštěno, a proto zcela odmítá jakýkoli blízký vztah.

A přesto osobně sérii vnímám jako pohádku. Máme co do činění s hrdinou, kterého je ve skutečnosti téměř nemožné potkat. Zdá se, že potřebuje totéž, co já, sní o tom samém, o čem sním já. Ale na rozdíl ode mě je schopen toho dosáhnout, jít proti proudu, riskovat a dosáhnout úspěchu. Schopný dělat věci, které si z toho či onoho důvodu nemohu dovolit. Schopní přehodnotit své přesvědčení, přežít trauma a přeměnit nevyhnutelné utrpení v něco úžasného.

Tato série vám umožní virtuálně zažít zážitek, který ve skutečnosti nemáme. Ve skutečnosti je to součást toho, co nás na umění přitahuje.

Napsat komentář