Časopis „Něco o vegetariánství“ z roku 1904 obsahuje dopis od ortodoxního venkovského vegetariánského kněze. Vypráví redaktorům časopisu o tom, co přesně ho přimělo stát se vegetariánem. Celou odpověď kněze uvádí deník.
„Až do 27. roku svého života jsem žil tak, jak žila a žije většina lidí jako já na světě. Jedl, pil, spal, přísně hájil zájmy své osobnosti a své rodiny před ostatními, a to i na úkor zájmů jiných lidí, jako jsem já. Čas od času jsem se pobavil čtením knih, ale večer jsem raději trávil hraním karet (teď pro mě hloupá zábava, ale pak mi to přišlo zajímavé) než čtením knih.
Před více než pěti lety jsem náhodou četl mimo jiné První krok hraběte Lva Nikolajeviče Tolstého. Před tímto článkem jsem si samozřejmě musel přečíst dobré knihy, ale nějak mou pozornost neubraly. Po přečtení „Prvního kroku“ mě myšlenka, kterou v něm autor provedl, tak silně ovládla, že jsem okamžitě přestal jíst maso, ačkoli mi do té doby vegetariánství připadalo jako prázdná a nezdravá zábava. Byl jsem přesvědčen, že se bez masa neobejdu, jak jsou o tom přesvědčeni lidé, kteří ho konzumují, nebo jako alkoholik a kuřák tabáku, že se neobejde bez vodky a tabáku (pak jsem přestal kouřit).
Musíme však být spravedliví a souhlasit s tím, že návyky uměle vštěpované do nás od dětství mají nad námi velkou moc (proto se říká, že zvyk je druhá přirozenost), zvláště když si člověk z ničeho nepřiměřeně nevypočítá, nebo dokud uvádí se dostatečně silný impuls, aby se jich zbavil, což se mi stalo před 5 lety. Takovým dostatečným impulsem pro mě byl „První krok“ hraběte Lva Nikolajeviče Tolstého, který mě nejen zbavil zvyku jíst maso falešně vštípeného od dětství, ale také mě přiměl vědomě se zabývat jinými otázkami života, které mi předtím proklouzly. Pozornost. A jestli jsem ve srovnání se svým 27letým věkem alespoň trochu duchovně vyrostl, pak za to vděčím autorovi Prvního kroku, za což jsem autorovi hluboce vděčný.
Dokud jsem nebyl vegetarián, dny, kdy se v mém domě připravovala postní večeře, pro mě byly dny ponuré: když jsem si zvykl jíst maso obecně, bývalo pro mě velkou otravou ho odmítat, dokonce i v postní dny. Z rozhořčení nad zvykem některé dny nejíst maso jsem dal přednost hladu před postním jídlem, a proto jsem na večeři nepřišel. Důsledkem této situace bylo, že když jsem měl hlad, byl jsem snadno podrážděný a dokonce se stalo, že jsem se pohádal s blízkými lidmi.
Ale pak jsem si přečetl První krok. S úžasnou jasností jsem si představoval, čemu jsou zvířata vystavena na jatkách a za jakých podmínek získáváme masnou potravu. Samozřejmě ještě předtím, než jsem věděl, že aby člověk měl maso, musí porazit zvíře, přišlo mi to tak přirozené, že jsem o tom ani nepřemýšlel. Pokud jsem 27 let jedl maso, nebylo to proto, že bych si vědomě vybral tento druh jídla, ale protože to dělali všichni, k čemuž jsem byl od dětství naučený a nepřemýšlel jsem o tom, dokud jsem nepřečetl První krok.
Ale přesto jsem chtěl být na jatkách samotných a navštívil jsem je – naše provinční jatka a na vlastní oči viděl, co tam dělají se zvířaty kvůli všem konzumentům masa, aby nám dopřáli vydatnou večeři, abychom nebyli u postního stolu naštvaní, jako jsme to dělali Do té doby jsem viděl a zděsil se. Byl jsem zděšen, že jsem nemohl myslet a vidět to všechno dříve, ačkoli je to tak možné a tak blízko. Ale taková je zřejmě síla zvyku: člověk si na ni odmala zvykl a nepřemýšlí o tom, dokud nedojde k dostatečnému popostrčení. A kdybych mohl kohokoli přimět k přečtení Prvního kroku, pocítil bych vnitřní uspokojení ve vědomí, že jsem přinesl alespoň malý užitek. A velké věci nejsou na nás…
Musel jsem se setkat se spoustou inteligentních čtenářů a obdivovatelů naší chlouby – hraběte Lva Nikolajeviče Tolstého, který však o existenci „Prvního kroku“ nevěděl. Mimochodem, v The Ethics of Everyday Life of The Independent je i kapitola The Ethics of Food, která je nesmírně zajímavá svým uměleckým podáním a upřímností cítění. Po přečtení „Prvního kroku“ a poté, co jsem navštívil jatka, jsem nejen přestal jíst maso, ale asi dva roky jsem byl v jakémsi povzneseném stavu. Za tato slova by mě Max Nordau – skvělý lovec na chytání abnormálních, zdegenerovaných jedinců – zařadil mezi ty druhé.
Myšlenka, kterou přednesl autor Prvního kroku, mě nějak tížila, pocit soucitu se zvířaty odsouzenými k porážce dospěl až k bolesti. V takovém stavu jsem podle přísloví „Kdo bolí, ten o tom mluví“ mluvil s mnohými o tom, že nejí maso. Vážně mě znepokojovalo vyloučení z mého každodenního života nejen masité stravy, ale i všech těch věcí, pro jejichž získání se zvířata zabíjejí (jako je například klobouk, boty atd.).
Pamatuji si, že se mi zježily vlasy na hlavě, když mi železničář vyprávěl, jak se cítil, když pořezal zvíře. Jednou se mi na nádraží stalo, že jsem dlouho čekal na vlak. Byl zimní čas, večer, na nádraží zdaleka nebylo rušno, nádražní služebnictvo bylo osvobozeno od každodenního shonu a my jsme navázali nepřerušovaný rozhovor s železničními hlídači. Povídali jsme si o čem, nakonec jsme dospěli k vegetariánství. Měl jsem v úmyslu nekázat vegetariánství strážcům železnice, ale zajímalo mě, jak se na pojídání masa dívají obyčejní lidé.
"To vám řeknu, pánové," začal jeden z hlídačů. – Když jsem byl ještě kluk, sloužil jsem u jednoho pána – řezbáře, který měl domácí krávu, která dlouho živila rodinu a nakonec s ním zestárla; pak se rozhodli ji zabít. Při své porážce řezal takto: nejprve by omráčil úderem pažbou do čela a pak by řezal. A tak k němu přivedli jeho krávu, on zvedl pažbu, aby ji uhodil, a ona se mu upřeně zadívala do očí, poznala svého pána, padla na kolena a tekly jí slzy… Tak co myslíte? Dokonce jsme se všichni vyděsili, řezbáři klesly ruce a krávu nezabil, ale živil ji až do smrti, dokonce opustil práci.
Další, pokračující v řeči prvního, říká:
„A já! S jakým vztekem porážím prase a nelituji ho, protože se brání a křičí, ale je škoda, když porážíte tele nebo jehně, stále stojí, dívá se na vás jako na dítě, věří vám, dokud ho neporazíte .
A to vyprávějí lidé, kteří si ani neuvědomují existenci celé literatury pro a proti jedení masa. A jak bezvýznamné jsou všechny ty knižní argumenty ve prospěch pojídání masa, vycházející údajně z tvaru zubů, stavby žaludku atd., ve srovnání s touto selskou, neknižní pravdou. A co se starám o uspořádání žaludku, když mě bolí srdce! Vlak se přiblížil a já se rozešel ze své dočasné společnosti, ale představa mladého telete a jehněte, kteří „jako dítě na vás kouká, věří vám“, mě pronásledovala dlouho…
Snadno se množí v teorii, že jíst maso je přirozené, snadno se říká, že lítost nad zvířaty je hloupý předsudek. Ale vezměte řečníka a dokažte to v praxi: podřízněte to lýtko, které „na vás kouká jako na dítě, věří vám“, a pokud se vám netřese ruka, pak máte pravdu, a pokud se třese, schovejte se u svého vědeckého , knižní argumenty ve prospěch pojídání masa. Když je totiž přirozené jíst maso, pak je přirozené i porážení zvířat, protože bez něj maso jíst nemůžeme. Pokud je přirozené zabíjet zvířata, kde se pak bere ta škoda je zabíjet – tento nezvaný, „nepřirozený“ host?
Můj vznešený stav trval dva roky; teď to přešlo, nebo alespoň značně zesláblo: vlasy na hlavě mi už nevstávají, když si vzpomenu na historku o železničním hlídači. Ale význam vegetariánství pro mě s uvolněním z vznešeného stavu neklesl, ale stal se důkladnějším a rozumnějším. Z vlastní zkušenosti jsem viděl, k čemu nakonec křesťanská etika vede: vede k prospěchu, duchovnímu i tělesnému.
Po více než dvouletém půstu jsem ve třetím roce pocítil fyzickou averzi k masu a bylo by pro mě nemožné se k němu vrátit. Kromě toho jsem se přesvědčil, že maso škodí mému zdraví; Kdyby mi to řekli, když jsem to jedl, nevěřil bych tomu. Tím, že jsem přestal jíst maso, ne za účelem zlepšení svého zdraví, ale protože jsem naslouchal hlasu čisté etiky, jsem zároveň zcela nečekaně pro sebe zlepšil své zdraví. Při konzumaci masa jsem často trpěl migrénami; chtěl jsem s tím bojovat racionálně, vedl jsem si jakýsi deník, do kterého jsem si zapisoval dny jejího vzhledu a sílu bolesti v číslech podle pětibodového systému. Teď už na migrény netrpím. Při jídle masa jsem byl malátný, po večeři jsem cítil potřebu si lehnout. Nyní jsem před večeří i po ní stejná, necítím z večeře žádnou tíhu, opustila jsem i zvyk ležet.
Před vegetariánstvím jsem měl silnou angínu, lékaři mi diagnostikovali nevyléčitelný katar. Se změnou výživy se mé hrdlo postupně stalo zdravým a nyní je zcela zdravé. Jedním slovem, změna nastala v mém zdravotním stavu, který pociťuji především já sám a také vidím ostatní, kteří mě znali před a po opuštění masité stravy. Mám dvě předvegetariánské děti a dvě vegetariánské a to druhé je nesrovnatelně zdravější než to první. Z jakých příčin celá tato změna vznikla, nechť mě posoudí lidé kompetentnější v této věci, ale jelikož jsem lékaře nevyužil, mám právo usoudit, že za celou tuto změnu vděčím výhradně vegetariánství a považuji to za svou povinnost vyjádřit svou hlubokou vděčnost hraběti Lvu Nikolajeviči Tolstému za jeho První krok.
Zdroj: www.vita.org