Obsah
Je vaše dítě tyran? Je děsivé si to vůbec představit! Pokud u něj ovšem nerozvinete schopnost empatie, je tento scénář dost pravděpodobný. Jak vzniká empatie a jakých chyb se ve výchově vyvarovat?
1. Lidé kolem dítěte neprojevují své skutečné pocity.
Předpokládejme, že batole udeří druhé do hlavy lopatkou. Kontraproduktivní bude, když se my, dospělí, i přes to, že jsme naštvaní, usmějeme a tiše řekneme: „Kostenko, nedělej to!“
V tomto případě si mozek dítěte správně nepamatuje, jak se ten druhý cítí, když se dítě pere nebo říká neslušné věci. A pro rozvoj empatie je nesmírně nutné správné zapamatování akce a reakce na ni.
Děti by měly mít možnost snášet malá selhání hned od začátku.
Empatie a sociální chování nám není dáno od narození: malé dítě si nejprve musí zapamatovat, jaké pocity existují, jak se projevují gesty a mimikou, jak na ně lidé adekvátně reagují. Proto, když se v nás zvedne vlna pocitů, je důležité je vyjádřit co nejpřirozeněji.
Úplné „zhroucení“ rodičů mimochodem není přirozenou reakcí. Podle mého názoru je toto slovo nadužíváno dospělými, kteří ospravedlňují své nekontrolovatelné záchvaty hněvu: „Ale já se jen chovám přirozeně…“ Ne. Naše pocity leží v oblasti naší odpovědnosti. Odmítnout tuto odpovědnost a přenést ji na dítě není dospělý.
2. Rodiče dělají vše pro to, aby jejich děti nemusely snášet zklamání.
Děti se musí naučit neúspěchy snášet, překonávat je, aby vyšly z různých životních situací silnější. Pokud ve zpětné vazbě od lidí, na které je dítě vázáno, dostane signál, že v něj věří, jeho sebevědomí roste. Chování dospělých je přitom důležitější než jejich slova. Je důležité vysílat své skutečné pocity.
Je rozdíl mezi utěšováním účastí a utěšováním rozptýlením.
Je potřeba umožnit dětem hned od začátku trpět drobnými neúspěchy. Není třeba odstraňovat z cesty dítěte bez výjimky všechny překážky: právě frustrace z toho, že se ještě něco nepovedlo, spouští vnitřní motivaci k růstu nad sebe sama.
Pokud tomu rodiče neustále brání, pak z dětí vyrostou dospělí lidé, kteří nejsou přizpůsobeni životu, shazují sebemenší neúspěchy nebo si dokonce netroufnou něco začít ze strachu, že to nezvládnou.
3. Místo skutečného pohodlí rodiče rozptylují dítě.
Pokud se něco zvrtne a jako útěchu dají rodiče dítěti dárek, který ho rozptyluje, mozek se neučí odolnosti, ale zvykne si spoléhat na substituci: jídlo, pití, nákupy, videohry.
Je rozdíl mezi utěšováním účastí a utěšováním rozptýlením. S opravdovou útěchou se člověk cítí lépe, cítí úlevu.
Lidé mají základní potřebu struktury a řádu ve svém životě.
Padělaná útěcha rychle vyprchá, takže potřebuje víc a víc. Rodiče samozřejmě mohou čas od času takto „vyplnit mezeru“, ale lepší by bylo dítě obejmout a prožívat jeho bolest s ním.
4. Rodiče se chovají nepředvídatelně
Ve školce jsem měl nejlepší kamarádku Anyu. Měl jsem ji moc rád. Její rodiče však byli naprosto nevyzpytatelní: občas nás bombardovali sladkostmi a pak se – jako blesk z čistého nebe – začali zlobit a vyhodili mě na ulici.
Nikdy jsem nevěděl, co jsme udělali špatně. Jedno špatné slovo, špatný pohled a je čas utéct. Často se mi stávalo, že mi Anya v slzách otevřela a kroutila hlavou, jestli si s ní chci hrát.
Bez konzistentních scénářů nebude dítě schopno vyrůst zdravě.
Lidé mají základní potřebu struktury a řádu ve svém životě. Pokud po dlouhou dobu nemohou předvídat, jak bude jejich den probíhat, začnou pociťovat stres a onemocní.
V prvé řadě se to týká chování rodičů: musí mít nějakou strukturu, která je pro dítě srozumitelná, aby vědělo, co je diktováno a dalo se tím řídit. To mu pomáhá získat důvěru ve své chování.
V mé škole je mnoho studentů, kteří byli společností označeni za „problémy s chováním“. Vím, že mnoho z nich má stejné nepředvídatelné rodiče. Bez konzistentních scénářů a jasných pokynů se dítě nenaučí pravidla „normálního“ soužití. Naopak bude reagovat stejně nepředvídatelně.
5. Rodiče prostě ignorují „ne“ svých dětí
Stále více lidí se učí jednoduchou pravdu „ne znamená ne“ o sexuálních vztazích dospělých. Ale z nějakého důvodu dětem vysíláme opak. Co se dítě naučí, když řekne ne a ještě musí udělat to, co mu říkají rodiče?
Protože ten silnější vždy rozhoduje, kdy «ne» skutečně znamená «ne». Věta rodičů "Přeji ti jen to nejlepší!" ve skutečnosti není tak daleko od násilníkova sdělení: "Ale ty to chceš taky!"
Jednou, když byly moje dcery ještě malé, jsem jedné z nich čistil zuby proti její vůli. Opravdu jsem byl přesvědčen, že je to nutné, bylo to jen pro její dobro. Ona se však bránila, jako by jí šlo o život. Křičela a bránila se, musel jsem ji držet vší silou.
Jak často přehlížíme „ne“ našich dětí jednoduše z pohodlí nebo nedostatku času?
Byl to skutečný akt násilí. Když jsem si to uvědomil, nechal jsem ji jít a slíbil jsem si, že se k ní už nikdy nebudu takhle chovat. Jak se může naučit, že její „ne“ něco stojí, když to nepřijme ani ten nejbližší, milovaný člověk na světě?
Samozřejmě jsou situace, kdy i my, rodiče, musíme překročit „ne“ našich dětí. Když se dvouleté dítě vrhne na asfalt uprostřed ulice, protože nechce jít dál, není pochyb: rodiče ho musí z bezpečnostních důvodů zvednout a odnést.
Rodiče by měli a mít právo uplatňovat „ochrannou moc“ ve vztahu ke svým dětem. Ale jak často se tyto situace stávají a jak často ignorujeme „ne“ našich dětí jednoduše z pohodlí nebo nedostatku času?
O autorovi: Katya Zayde je učitelkou speciální školy