Obsedantní myšlenky, iracionální strachy, podivné rituály – to je do jisté míry charakteristické pro mnohé z nás. Jak pochopit, zda je to nad rámec zdravého chování a je čas vyhledat pomoc odborníka?
Život s obsedantně-kompulzivní poruchou (OCD) není snadný. S touto nemocí se objevují vtíravé myšlenky, které způsobují silnou úzkost. Aby se zbavil úzkosti, je člověk trpící OCD často nucen provádět určité rituály.
V klasifikaci duševních chorob je OCD klasifikována jako úzkostná porucha a úzkost zná téměř každý. To však neznamená, že každý zdravý člověk rozumí tomu, co musí pacient trpící OCD zažít. Bolesti hlavy také zná každý, ale to neznamená, že všichni víme, co lidé trpící migrénou cítí.
Příznaky OCD mohou narušovat schopnost člověka pracovat, žít a vztahovat se k ostatním.
„Mozek je navržen tak, aby nás vždy varoval před nebezpečími, která ohrožují přežití. Ale u pacientů s OCD tento mozkový systém nefunguje správně. V důsledku toho jsou často zavaleni skutečnou „tsunami“ nepříjemných zážitků a nejsou schopni se soustředit na nic jiného,“ vysvětluje psycholog Stephen Philipson, klinický ředitel Centra pro kognitivně behaviorální terapii v New Yorku.
OCD není spojeno s žádným konkrétním strachem. Některé posedlosti jsou známé – pacienti si například mohou neustále mýt ruce nebo kontrolovat, zda je sporák zapnutý. Ale OCD se také může projevit jako hromadění, hypochondrie nebo strach z toho, že někomu ublížíme. Poměrně běžný typ OCD, při kterém jsou pacienti trápeni paralyzujícím strachem ze své sexuální orientace.
Stejně jako u každé jiné duševní choroby může stanovit diagnózu pouze profesionální lékař. Ale stále existuje několik příznaků, které podle odborníků mohou naznačovat přítomnost OCD.
1. Smlouvají sami se sebou.
Osoby trpící OCD se často domnívají, že když znovu zkontrolují sporák nebo vyhledávají na internetu příznaky nemoci, kterou údajně trpí, budou se konečně moci uklidnit. Ale OCD je často klamné.
„Biochemické asociace vznikají v mozku s předmětem strachu. Opakování obsedantních rituálů dále přesvědčuje mozek, že nebezpečí je skutečně reálné, a tak se začarovaný kruh uzavírá,“ vysvětluje Stephen Philipson.
2. Cítí nutkavou potřebu provádět určité rituály.
Souhlasili byste s tím, že přestanete provádět obvyklé rituály (například nebudete kontrolovat 20krát denně, zda jsou zamčené přední dveře), pokud vám bylo vyplaceno deset tisíc rublů nebo jiná částka, která je pro vás dostatečně významná? Pokud je vaše úzkost tak snadno podplatitelná, pak se s největší pravděpodobností jen více bojíte lupičů než obvykle, ale nemáte OCD.
Pro člověka trpícího touto poruchou se vykonávání rituálů zdá být otázkou života a smrti a přežití lze jen stěží ocenit penězi.
3. Je velmi těžké je přesvědčit, že jejich obavy jsou neopodstatněné.
Osoby trpící OCD jsou obeznámeny se slovní konstrukcí „Ano, ale…“ („Ano, poslední tři testy ukázaly, že nemám tu či onu nemoc, ale jak poznám, že se vzorky v laboratoři nepomíchaly?“ ) Protože je zřídkakdy možné si být v něčem zcela jistý, žádná víra nepomáhá pacientovi překonat tyto myšlenky a nadále je sužován úzkostí.
4. Obvykle si pamatují, kdy příznaky začaly.
"Ne každý s OCD může přesně říct, kdy se porucha poprvé objevila, ale většina si to pamatuje," říká Philipson. Zpočátku jde jen o bezdůvodnou úzkost, která se pak vyprofiluje do konkrétnějšího strachu – například, že při přípravě večeře náhle někoho bodnete nožem. Pro většinu lidí tyto zkušenosti projdou bez následků. Zdá se však, že pacienti trpící OCD padají do propasti.
Pokud se pacient bojí znečištění, bude pro něj prvním cvičením sáhnout si na kliku a nemyt si poté ruce.
„V takových chvílích se panika spojí s určitou myšlenkou. A není snadné to ukončit, jako každé nešťastné manželství, “říká Philipson.
5. Požírá je úzkost.
Téměř všechny obavy, které trápí pacienty s OCD, mají nějaký základ ve skutečnosti. Požáry se stávají a ruce jsou opravdu plné bakterií. Všechno je to o intenzitě strachu.
Pokud jste schopni žít normální život i přes neustálou nejistotu spojenou s těmito rizikovými faktory, s největší pravděpodobností nemáte OCD (nebo velmi mírný případ). Problémy začínají, když vás úzkost zcela pohltí a brání vám normálně fungovat.
Naštěstí lze OCD upravit. V terapii hrají důležitou roli léky, včetně některých typů antidepresiv, ale stejně účinná je i psychoterapie, zejména kognitivně behaviorální terapie (CBT).
V rámci CBT existuje účinná léčba OCD zvaná vyhýbání se reakci. V průběhu léčby je pacient pod dohledem terapeuta cíleně uváděn do situací, které vyvolávají narůstající strach, přičemž nesmí podlehnout touze provést obvyklý rituál.
Pokud se například pacient bojí znečištění a neustále si myje ruce, prvním cvičením pro něj bude dotknout se kliky a poté si ruce nemyt. V následujících cvičeních je zdánlivé nebezpečí umocněno – například se budete muset dotknout madla v autobuse, poté kohoutku na veřejné toaletě a podobně. V důsledku toho začne strach postupně ustupovat.