Někteří od přírody mlčí, jiní si rádi povídají. Upovídanost některých lidí ale nezná mezí. Autorka knihy Zamilovaní introverti Sofia Dembling napsala dopis muži, který nepřestává mluvit a už vůbec neposlouchá ostatní.
Milá osoba, která mluví nepřetržitě šest a půl minuty. Píšu jménem všech, kteří se mnou sedí naproti mně a sní o tom, že proud slov linoucích se z tvých úst konečně vyschne. A rozhodl jsem se ti napsat dopis, protože když mluvíš, nemám jedinou šanci vložit ani slovo.
Vím, že je neslušné říkat těm, kteří hodně mluví, že hodně mluví. Ale zdá se mi, že chatovat bez ustání, naprosto ignorovat ostatní, je ještě neslušnější. V takových situacích se snažím být chápavý.
Říkám si, že upovídanost je výsledkem úzkosti a pochybností o sobě. Jste nervózní a chatování vás uklidňuje. Velmi se snažím být tolerantní a empatický. Člověk se potřebuje nějak uvolnit. Už jsem pár minut autohypnotický.
Ale všechna tato přesvědčování nefungují. Jsem naštvaný. Čím dále, tím více. Čas běží a vy se nezastavíte.
Sedím a poslouchám to tlachání, občas dokonce přikývnu a předstírám, že mě to zajímá. Pořád se snažím být zdvořilý. Ale už ve mně začíná vzpoura. Nechápu, jak lze mluvit a nevšimnout si nepřítomných pohledů účastníků rozhovoru – pokud se tak tito mlčenliví lidé dají nazvat.
Prosím tě, ani ne, prosím tě s pláčem: drž hubu!
Jak nevidíš, že ti kolem tebe ze zdvořilosti zatínají čelisti a potlačují zívnutí? Opravdu není poznat, jak se lidé, kteří sedí vedle vás, snaží něco říct, ale nemohou, protože se ani na vteřinu nezastavíte?
Nejsem si jistý, zda řeknu za týden tolik slov, kolik jste řekl vy za 12 minut, co vás posloucháme. Je potřeba tyto vaše příběhy vyprávět tak podrobně? Nebo si myslíš, že tě budu trpělivě následovat do hlubin tvého přetékajícího mozku? Opravdu věříte, že by někoho zajímaly intimní detaily prvního rozvodu manželky vašeho bratrance?
co chceš získat? Jaký je váš účel při monopolizaci konverzací? Snažím se to pochopit, ale nejde to.
Jsem tvůj úplný opak. Snažím se říkat co nejméně, stručně vyjádřit svůj pohled na věc a mlčet. Někdy jsem požádán, abych pokračoval v myšlence, protože jsem neřekl dost. Nejsem spokojený se svým vlastním hlasem, jsem v rozpacích, když nedokážu rychle formulovat myšlenku. A raději poslouchám než mluvím.
Ale ani já nevydržím tu nával slov. Pro mysl je nepochopitelné, jak můžete tak dlouho chatovat. Ano, je to 17 minut. Jsi unavený?
Nejsmutnější na této situaci je, že tě mám rád. Jste dobrý člověk, laskavý, chytrý a pohotový. A je mi nepříjemné, že po 10 minutách hovoru s vámi se jen stěží ubráním vstát a odejít. Je mi smutno, že tato tvá zvláštnost nám nedovoluje stát se přáteli.
Je mi líto, že o tom musím mluvit. A doufám, že jsou lidé, kterým vaše přílišná upovídanost vyhovuje. Možná existují obdivovatelé vaší výmluvnosti a poslouchají každou vaši frázi, od první až po sedmačtyřicátou tisícinu.
Ale já mezi ně bohužel nepatřím. Moje hlava je připravena explodovat z tvých nekonečných slov. A myslím, že už to nevydržím ani minutu.
Otevírám ústa. Přeruším vás a říkám: "Promiňte, ale musím jít do dámského záchodu." Konečně jsem volný.