Žila — byla tam princezna. Skutečné, báječné. A tak krásné, jak o nich píší v knihách. Tedy blond, s vosím pasem a velkýma modrýma očima. V království, kde žila, všichni mluvili o její kráse. Jen princezna byla vždy nešťastná. Buď jí byl trůn dán tvrdě, nebo je čokoláda příliš hořká. A celý den reptala.
Nějak slyšela od chlapce, který běžel za jejím kočárem, nezvyklá hlasitá slova. A byl v nich takový hněv a nějaká zvláštní síla, že si princezna uvědomila, že kdyby se tato slova používala v království, všichni by se jí určitě báli a z toho by ji milovali ještě víc. A tak to začala dělat. Co se jí nehodí, okamžitě zakřičí: „Jsi zrůda bez mozku,“ a služebnictvo se okamžitě rozejde a kněz se zeptá, zda by nepotěšila něčím zvláštním. Bolí to příliš naštvaný, protože. Princezna si uvědomila, že ve zlých slovech je velká síla a začala je používat zleva i zprava, aby posílila svou moc…
Ale jednoho dne se to stalo. Blonďatá princezna, reptající a kárající všechny jako vždy, odešla do své oblíbené zahrady. Tady mohla být sama a obdivovat labutě plavající v jezírku. Když míjela známou cestu, náhle si všimla nové exotické květiny. Byl skvělý. Princezna se nad ním sklonila, vdechla jeho vůni a zeptala se: "Odkud jsi, zázračná květino?" A květina jí lidským hlasem odpověděla, že jeho semínko dorazilo ze vzdálené galaxie, aby pomohlo obyvatelům Země vyřešit jejich problémy a případně i poradit. Jako, tohle je jeho poslání. Princezna a květina se spřátelily. A car-otec začal padat do zahrady s prosbou o všechny rady, jak rozumně a správně vést státní záležitosti. A toto království se stalo příkladným. Velvyslanci z celého světa si sem přijeli převzít dekret, jak žít lépe a správněji. To je jen o tom, že princezna začala méně mluvit. A její krása taky. I když byla stále krásná.
Princezna se urazila. Přijde ke květině a začne: „Myslel jsem, že mě budeš milovat jen ty, pomoz mi sám. A vidím, že na mě – všechny ty velvyslance a povaleče z jiných zemí – brzy nebude čas. A tak se to začalo opakovat každý den. Princezna byla čím dál nespokojenější, čím dál tím víc napomínala ty, kteří jí vzali lásku a její květinu.
Jednoho dne se probudila se špatnou náladou: „Ach, probudila jsem se, ale káva ještě není hotová? Kde je ta nečinná služka? A kde jsou moje nové šaty - včera můj otec nařídil těm darebákům, aby je vyšili korálky? A že se dnes vloudily takové špinavé mraky, celý zámek je jako v inkoustu? Princezna reptala a zaklela. Všichni od ní ráno dostali kletby a dokonce i pouta. "Co to se mnou dneska je?" pomyslela si princezna. "Půjdu a požádám tu ošklivou květinu o radu." Díky tomu jsem miloval méně. Všichni ho prostě obdivují."
Princezna se procházela parkem a nic ji netěšilo. Žádná smaragdová tráva, žádné zlaté rybky, žádné půvabné labutě. A její nádherný květ, když přišla blíž, se ukázal jako uschlý a bez života. "Co je s tebou?" zeptala se princezna. "Jsem tvoje duše," odpověděla květina. "Dnes jsi mě zabil." Už nemůžu nikomu pomoct. Jediné, co ještě mohu udělat, je zachovat tvou krásu. Ale pod jednou podmínkou. Teď se na sebe podívej do zrcadla…“ Princezna se na ni podívala a byla ohromená: ze zrcadla se na ni dívala zlá strašlivá čarodějnice, celá vrásčitá a se zkroucenými ústy. "Kdo je to?" zvolala princezna.
"To jsi ty," odpověděla květina. "Takhle se za pár let staneš, když budeš používat slova gé plná zlé síly." Tato slova jsou vám posílána z galaxií, které chtějí zničit pozemskou krásu a dobýt váš svět. V těchto slovech a zvukech je velká síla. Ničí vše, a především krásu a samotného člověka. Chceš být takový?" "Ne," zašeptala princezna. "Pak zemřu." Ale pamatujte si, že i když náhodou vyslovíte nějaké slovo, proměníte se v toho, kdo se na vás dívá ze zrcadla. A s těmito slovy květina zemřela. Princezna dlouho plakala a slzami zalévala mrtvý stonek rostliny. Plakala a prosila ho o odpuštění.
Od toho dne se princezna hodně změnila. Probudila se s radostí, posílala pusinky na tatínka, děkovala všem, kteří jí během dne pomáhali. Zářila světlem a štěstím. Celý svět znovu mluvil o její kráse a její úžasné a snadné povaze. A brzy se našel jeden, kterému šťastně řekla „ano“ a provdala se za něj. A byli velmi šťastní.
Jen jednou za den šla princezna do rohu zahrady s křišťálovým vědrem. Zalévala neviditelnou květinu a věřila, že jednoho dne se tu objeví nový výhonek, protože když milujete a zaléváte, pak květiny znovu vyraší, protože množství dobra na světě by mělo přibývat. To jí řekla květina při loučení a ona tomu upřímně věřila.