Co nás čeká v budoucnosti po karanténě? Svět už nebude stejný, píšou lidé. Náš vnitřní svět ale nebude stejný. Hovoří o tom psychoterapeut Grigory Gorshunin.
Každý, kdo si myslí, že se v karanténě zblázní, se mýlí – ve skutečnosti se vrací do své mysli. Jak se nyní delfíni vracejí do benátských kanálů. Jen se nám teď on, náš vnitřní svět, zdá šílený, protože jsme se příliš dlouho vyhýbali tisíci a jednomu způsobu, jak nahlédnout do sebe.
Virus se spojuje jako každá vnější hrozba. Lidé promítají svou úzkost do epidemie, virus se stává obrazem neznámé temné síly. Rodí se mnoho paranoidních představ o jeho původu, protože je tak děsivé pomyslet si, že se sama příroda se slovy „nic osobního“ rozhodla vzít na sebe problém přelidnění.
Ale virus, ženoucí lidi do karantény, do sebe, nás paradoxně vybízí k zamyšlení nad vnitřní hrozbou. Možná hrozba, že nebude žít svůj skutečný život. A pak je jedno, kdy a z čeho zemřít.
Karanténa je pozvánkou čelit prázdnotě a depresi. Karanténa je jako psychoterapie bez psychoterapeuta, bez průvodce sebou samým, a proto může být tak nesnesitelná. Problémem není osamělost a izolace. Při absenci vnějšího obrazu začínáme vidět vnitřní obraz.
Svět už nebude stejný – existuje naděje, že se nezavrhneme
Je těžké, když se v kanále usadí zákal, konečně slyšet a vidět, co se děje na dně. Seznamte se sami se sebou. Po dlouhém rozruchu a možná poprvé se skutečně seznamte se svým manželem. A zjistit něco, z čeho je teď po karanténě v Číně tolik rozvodů.
Je to těžké, protože smrt, ztráta, slabost a bezmoc nejsou v našem vnitřním světě legalizovány jako součást normálního běhu věcí. V kultuře, kde je promyšlený smutek špatným zbožím, se síla a iluze nekonečné síly dobře prodávají.
V ideálním světě, kde nejsou viry, smutek a smrt, ve světě nekonečného rozvoje a triumfu není místo pro život. Ve světě, kterému se někdy říká perfekcionismus, neexistuje smrt, protože je mrtvá. Všechno tam bylo zmrzlé, otupělé. Virus nám připomíná, že jsme naživu a můžeme o něj přijít.
Státy, zdravotní systémy odhalují svou bezmocnost jako něco ostudného a nepřijatelného. Protože každý může a měl by být spasen. Víme, že to není pravda, ale strach čelit této pravdě nám nedovoluje myslet dále.
Svět už nebude stejný – existuje naděje, že se nezavrhneme. Od viru smrti, kterým je každý nakažen a každý bude mít svůj osobní konec světa. A proto se skutečná blízkost a péče stávají nezbytností, bez níž nelze dýchat.