V našem uspěchaném věku úspěchů a neúnavného pronásledování zní samotná myšlenka, že nedělání může být vnímáno jako požehnání, pobuřující. A přitom právě nečinnost je někdy pro další vývoj nezbytná.
„Kdo by neznal ty lidi bez naděje na pravdu a často kruté lidi, kteří jsou tak zaneprázdnění, že nemají vždy čas…“ S tímto zvoláním Lva Tolstého jsem se setkal v eseji „Nedělám“. Podíval se do vody. Dnes se do této kategorie vejde devět z deseti: na nic není čas, věčné časové potíže a ve snu péče nepustí.
Vysvětlete: čas je. Doba, jak vidíme, byla taková před půldruhým stoletím. Říkají, že nevíme, jak si naplánovat den. Ale i ti nejpragmatičtější z nás se dostávají do časových potíží. Tolstoj však takové lidi definuje: beznadějný pro pravdu, krutý.
Zdálo by se, jaká je souvislost? Spisovatel si byl jistý, že věčně zaneprázdnění nejsou lidé se zvýšeným smyslem pro povinnost, jak se běžně věří, ale naopak nevědomí a ztracení osobnosti. Žijí beze smyslu, automaticky, vkládají inspiraci do někým vymyšlených cílů, jako by šachista věřil, že na šachovnici rozhoduje nejen o svém osudu, ale i o osudu světa. K životním partnerům se chovají jako k šachovým figurkám, protože jim jde pouze o myšlenku na výhru v této kombinaci.
Člověk se potřebuje zastavit... probudit se, vzpamatovat se, ohlédnout se na sebe a na svět a zeptat se sám sebe: co to dělám? proč?
Tato omezenost se částečně rodí z přesvědčení, že práce je naší hlavní ctností a smyslem. Tato důvěra začala Darwinovým tvrzením, které si zapamatoval ve škole, že práce vytvořila člověka. Dnes se ví, že je to klam, ale pro socialismus, a nejen pro něj, bylo takové chápání práce užitečné a v myslích se ustálilo jako nezpochybnitelná pravda.
Ve skutečnosti je špatné, pokud je práce pouze důsledkem potřeby. Je to normální, když to slouží jako rozšíření povinnosti. Práce je krásná jako povolání a kreativita: pak nemůže být předmětem stížností a duševních chorob, ale není vychvalována jako ctnost.
Tolstého napadá «ten úžasný názor, že práce je něco jako ctnost... Vždyť jen mravenec v bajce, jako tvor postrádající rozum a usilující o dobro, si mohl myslet, že práce je ctnost, a mohl být na ni hrdý. to."
A v člověku, aby změnil své pocity a činy, které vysvětlují mnohá jeho neštěstí, „musí nejprve nastat změna myšlení. Aby došlo ke změně myšlení, člověk se potřebuje zastavit... probudit se, vzpamatovat se, ohlédnout se na sebe a na svět a zeptat se sám sebe: co to dělám? proč?"
Tolstoj nechválí nicnedělání. Věděl hodně o práci, viděl její hodnotu. Majitel půdy Yasnaya Polyana provozoval velkou farmu, miloval rolnickou práci: sel, oral a sekal. Četl v několika jazycích, studoval přírodní vědy. V mládí jsem bojoval. Organizoval školu. Účastnil se sčítání. Každý den přijímal návštěvy z celého světa, nemluvě o Tolstojánech, kteří ho obtěžovali. A přitom psal jako člověk posedlý to, co celé lidstvo čte více než sto let. Dva svazky ročně!
A přece jemu patří esej „Nedělání“. Myslím, že ten starý pán stojí za poslech.