Psychopatické rysy nejsou vyhrazeny nebezpečným zločincům a lidem s duševními poruchami – v té či oné míře jsou charakteristické pro každého z nás. Znamená to, že jsme všichni tak trochu psychopati? Vysvětluje klinická psycholožka Lucy Foulkesová.
Každý z nás pravidelně lže, podvádí nebo porušuje pravidla. Každý nemusí v dané situaci projevit náležité sympatie a pochopení. A to znamená, že téměř každý v sobě najde nějaké psychopatické rysy.
Zjistit jejich přítomnost u jakékoli osoby umožňuje dotazník Self-Report Psychopathy Scale (dotazník pro stanovení stupně psychopatie). Tento dotazník obsahuje 29 prohlášení s možnostmi odpovědi od „zcela souhlasím“ po „rozhodně nesouhlasím“. Zde je jeden z nich: "Někdy lidem říkám, co chtějí slyšet." S tímto tvrzením by jistě mnozí z nás souhlasili – ale dělá to z nás psychopaty?
"Ne, pokud nedosáhneme vysokého skóre u většiny ostatních výroků," říká klinická psycholožka Lucy Foulkesová. „Avšak jen několik z nás dokončí tento průzkum s nulovým výsledkem. Takže je o čem přemýšlet."
V některých případech může být nízká míra psychopatie dokonce prospěšná. Například chirurg, který se dokáže emocionálně odpoutat od utrpení svého pacienta, bude pravděpodobně operovat efektivněji. A obchodník, který dovedně manipuluje s lidmi a podvádí, často uspěje.
Jsme vyděšeni a uchváceni jejich chováním: kdo jsou tato monstra, tak na rozdíl od nás?
Mnohé přitahují takové vlastnosti psychopatů, jako je schopnost okouzlit ostatní, žízeň po riziku, zájem o neformální vztahy. „Ve své konečné podobě je však psychopatie vysoce destruktivní poruchou osobnosti,“ říká Lucy Foulkes. Kombinuje antisociální chování a vyhledávání vzrušení (které se projevuje agresivitou, drogovou závislostí, riskováním), bezohlednost a vyrovnanost, nedostatek viny a touhu manipulovat druhými. Právě tato kombinace činí psychopaty nebezpečnými pro ostatní.“
Věci, které obyčejným lidem brání v páchání zločinů – pocity soucitu s potenciální obětí, pocity viny, strach z trestu – neslouží psychopatům jako brzda. Vůbec je nezajímá, jaký dojem dělá jejich chování na své okolí. Ukazují mocné kouzlo, aby dostali, co chtějí, a pak snadno zapomenou na toho, kdo jim už nebude užitečný.
Když čteme o lidech s výraznými psychopatickými rysy, děsíme se a uchvacujeme jejich chováním: kdo jsou tato monstra, tak na rozdíl od nás? A kdo jim dovolil chovat se k ostatním tak nelidsky? Nejvíce alarmující je ale to, že psychopatické rysy nejsou jen u lidí s výraznou poruchou osobnosti. Ve společnosti jsou jakoby „rozlité“ a nerovnoměrně: u většiny lidí jsou tyto rysy vyjádřeny relativně slabě, u menšiny – silně. Ve vagónech metra a v práci se setkáváme s lidmi s psychopatií různých úrovní, bydlíme s nimi v sousedství a obědváme spolu v kavárně.
„Psychopatické rysy nejsou vyhrazeny výhradně nebezpečným zločincům a lidem s duševními poruchami,“ připomíná Lucy Foulkes, „v té či oné míře jsou charakteristické pro každého z nás.“
Psychopatie je jen špičkou linie, na které všichni stojíme
Klinickí psychologové se snaží pochopit, co určuje, jaké místo na škále anomálií zaujmeme. Genetika jistě hraje roli: o některých je známo, že se rodí s predispozicí k rozvoji psychopatických rysů. Ale to není vše. Důležité jsou také faktory prostředí, jako je násilí, které bylo pácháno v naší přítomnosti, když jsme byli dětmi, chování našich rodičů a přátel.
Stejně jako mnoho aspektů naší osobnosti a chování je psychopatie výsledkem nejen výchovy nebo přirozených darů, ale také složité interakce mezi nimi. Psychopatie není kamenná cesta, ze které nemůžete odejít, ale „cestovní balíček“ vydaný při narození. Výzkumy ukazují, že určité intervence, jako je podpora rodičů, jejichž děti jsou obdařeny vysokou úrovní psychopatických rysů, mohou tyto úrovně snížit.
Lucy Foulkesová doufá, že kliničtí psychologové časem najdou léčbu, která může pomoci zmírnit výrazné psychopatické rysy. V současnosti však zůstává mnoho lidí – ve věznicích, psychiatrických léčebnách a v našem každodenním životě – kteří vykazují velmi vysokou úroveň psychopatie a jejichž chování je pro své okolí destruktivní.
Ale stále je důležité mít na paměti, že psychopati se od nás úplně neliší. Jsou prostě obdařeni extrémnějším souborem těch rysů charakteru a chování, které máme všichni. Samozřejmě, že chování některých z těchto lidí – vražda, mučení, znásilňování – je tak nechutné, že je těžké to pochopit, a je to tak správně. Ale ve skutečnosti se chování psychopatů od chování obyčejných lidí liší jen o stupeň. Psychopatie je prostě extrémní bod linie, na které všichni stojíme.