Popel kočky v hlavní roli v kultovním britském televizním seriálu se prodal v aukci za rekordní částku za takovou částku. Majitelka koně, který jel pod sedlem hrdiny amerického westernu, je s poctami pohřbena vedle jejího hrobu. A po smrti svého milovaného slona se vlivný barmský plukovník „objednal“.
Pracovníci jedné ze známých aukcí v Anglii považovali nabídku potenciálního „realizátora“ nejprve za nepovedený vtip, nebo dokonce za provokaci. Neznámá osoba, která se představila jako právník „solidní rodiny“, nabídla, že popel zpopelněné kočky uloží na obchodní parket. „Tato kočka, respektive to, co z ní zbylo, přitáhne pozornost kupujících,“ ujistil dražitele právník. "Sám nemáš ponětí, jak velkou pozornost bude přitahovat vaše struktura, když deklarujete tolik."
I přes zdánlivou absurdnost situace byla provedena patřičná kontrola, která plně potvrdila stěžovatelova slova. Britský pár opravdu nabídl popel svého čtyřnohého miláčka, který před deseti lety zemřel na rakovinu žaludku. Pikantnost okolností je dána tím, že kočka jménem Frisky, která opustila svět ve 14 letech, byla oblíbená nejen svých majitelů. Jednou dokonce jeden z londýnských bulvárních plátků Frisky nazval „nejslavnější kotě (doslova – Pussy-Pussy.) Starého světa“. A jde o to, že v devadesátých letech minulého století se kočka, zjevně ne jako malé „kotě“, objevila v spořiči obrazovky hodnocení, jak by se nyní řeklo, série Coronation Street. Musel projít docela tvrdým castingem a porazit pět tisíc potenciálních soupeřů.
Jen podle nejkonzervativnějších odhadů se Frisky za celou svou kariéru objevil na modrých obrazovkách více než tisíckrát. A to nejen v notoricky známém spořiči obrazovky a jednotlivých scénách telenovely, ale také jako symbol dobročinných akcí na podporu chudých obyvatel Foggy Albionu a dětí Afriky. „Tato kočka, která skutečně existovala, byla důstojnou konkurencí vynalezeného Garfielda,“ zdůrazňuje kulturolog Richard Garoyan (Edinburgh). – Nějak samo se stalo, že Frisky byl povýšen na „idola“. Ve slovech kulturologa Garoyana je mnoho pravdy. Plyšové hračky, které dokonce matně připomínají Frisky, se ve Spojeném království prodaly v milionech kopií.
Sociologové a marketéři navíc tvrdili, že plyšová Pussy-Pussy z Coronation Street není o nic méně populární ve Francii, Itálii, Španělsku, Portugalsku a dokonce i Norsku. Tato tvrzení lze samozřejmě zpochybnit, ale faktem zůstává: po zjištění všech podrobností transakce aukční síň Dominic Winter, jak se říká, nabídku s velkým potěšením přijala. Počáteční cena šarže (popel kočky, jeho fotografie z filmových kulis a osvědčení o kremaci) byla pouhých sto liber. Ale v průběhu krátké dražby byl los opět předán neznámému kupci za 844 liber. Na internetovém fóru kupující, který vystupoval pod pseudonymem The Admirer, řekl: „Teď vlastním legendu.“ Co bude notorický kupec se svou „legendou“ dělat dál, také zůstává záhadou. Předpokládá se pouze, že se pokusí koupit autorská práva na obrázek Frisky od několika časopisů specializovaných na komiksy.
Neméně zajímavý příběh se stal osudem koně jménem Darcy Wells. Kauraya, čtyřletá klisna z roku 1972 v americkém westernu Dirty Harry s Clintem Eastwoodem v hlavní roli, zemřela sedm let po uvedení filmu. Jeho neutěšený majitel a texaský obchodník s nemovitostmi na částečný úvazek Joseph Pride ve své závěti poznamenal, že kdokoli jej pohřbí spolu s ostatky jeho milovaného koně, zdědí jeho velké obchody v Dallasu a jednu z ropných plošin v okolí Austinu. .
Vykonavatelé závěti Pride, který zemřel letos v březnu, byli nejprve zmatení. Podle texaských zákonů je pohřbívání člověka vedle zvířete, byť kultovního a milovaného, nesmysl. Ale opět zde fungoval klasický systém amerického práva. Darcy Wells byl zpopelněn a Pride si na památku nechal část koňské nohy, které odborníci říkají „babička“ (holenní kloub). To není v rozporu se státním právem. Výhradně s „babičkou“ Darcy-Wells odešla Pride do jiného světa a byla podle závěti pohřbena na rodinném hřbitově – pár kroků od její hrobky (soukromé území).
Jak upozornil pozorovatel z University of Wisconsin Ahan Bjani, v jednadvacátém století lidstvo čelí jakési zvířecí modlářství. „V mé etnické domovině – (Indii) – jsou krávy posvátná zvířata. I když náhodou srazíte autem alespoň jednoho jedince, budete muset nejen zaplatit vysoké pokuty, ale také jít do chrámu a omluvit se za škodu způsobenou krávě vaší vinou. Jen tak si na vás posvátné zvíře, které jste urazili, uchová dobrou vzpomínku.“
Příběh se dostal do povědomí světa, když plukovník aktivní armády Pradh Baru po smrti svého milovaného slona (zvíře bylo vyhozeno do povětří protipěchotní minou a bylo zastřeleno) požadoval od svých vlastních strážců doslova toto: "Znič mě. Ale jen abych o tom nevěděl. Nemůžu bez něj žít." Dobrý příběh o dobrém přátelství.
Ale to, co je v Indii letitou tradicí, vypadá v Evropě stále dost zvláštně. Jakási „modloslužba“ ve vztahu k domácím mazlíčkům – je to dobré? Na jedné straně je to projev lásky a lidskosti k našim menším bratrům, na druhé straně tato láska a tyto síly mohou být vynaloženy na to, aby zvířata dobře žila. Člověk, který zpopelňuje svého milovaného koně, může klidně jíst maso domácích zvířat a ani nemyslet na to, že i oni mohou být něčí oblíbenci a jen živé bytosti, kterým je také ublíženo. A jaký je váš názor na tuto věc?