Jak přečíst deset knih o výchově a nezbláznit se? Jaké fráze by se neměly vyslovovat? Můžete ušetřit peníze na školném? Jak se mohu ujistit, že své dítě miluji a u nás bude vše v pořádku? Své odpovědi nabízí šéfredaktor populárně naučného zdroje Mel Nikita Belogolovtsev.
Ke konci školního roku mají rodiče dotazy ohledně vzdělání jejich dítěte. koho se zeptat? Učitel, ředitel, rodičovský výbor? Ale jejich odpovědi jsou často formální a ne vždy nám vyhovují… Několik mladých lidí, nedávných studentů a studentů, vytvořilo stránku «Mel», která rodičům vypráví o škole zajímavým, upřímným a zábavným způsobem.
psychologie: Stránka je rok a půl stará a měsíční návštěvnost je již přes milion, stali jste se partnerem Moskevského salonu vzdělávání. Jste nyní školním specialistou? A můžu se tě jako odborníka na něco zeptat?
Nikita Belogolovtsev: Můžete mi položit otázku jako matka mnoha dětí s dětmi od 7 do 17 let, která se fanaticky zajímá o sport, tak mě definují internetové algoritmy. Ve skutečnosti mám ještě dvě malé děti, ale základní kurz ponoření se do světa ruského vzdělávání jsem – ano, už absolvoval.
A jak zajímavý je tento svět?
Složité, nejednoznačné, někdy vzrušující! Samozřejmě ne jako zápas mého oblíbeného basketbalového týmu, ale také dost dramatický.
Jaké je jeho drama?
Především v rovině rodičovské úzkosti. Tato úroveň je velmi odlišná od zkušeností našich otců a matek nebo našich babiček jako rodičů. Někdy to prostě jde přes vrchol. Život se změnil psychologicky i ekonomicky, rychlosti jsou jiné, vzorce chování jsou jiné. To už nemluvím o technologii. Rodiče se bojí, aby nestihli dětem něco zavést, opozdit se s výběrem povolání, neodpovídat obrazu úspěšné rodiny. A vzdělávací technologie se mění pomalu. Nebo povrchní. Škola je velmi konzervativní.
Vaše stránky pro moderní rodiče. Co jsou?
To je generace, která je zvyklá žít v pohodlí: auto na úvěr, párkrát do roka cestovat, mobilní banka po ruce. To je na jedné straně. Na druhou stranu nejlepší filmoví kritici jim vysvětlí vše o autorské kinematografii, nejlepší restauratéři — o jídle, pokročilí psychologové — o libidu…
Dosáhli jsme určité životní úrovně, vyvinuli si vlastní styl, získali směrnice, víme, kde a co budou autoritativně a přátelsky komentovat. A pak — bum, děti jdou do školy. A na školu se doslova není koho zeptat. Nikdo se s dnešními rodiči nebaví zábavně, ironicky, zajímavě a konstruktivně (jak jsou zvyklí) o škole. Pouze vyděsit. Navíc předchozí zkušenosti nefungují: nic, co naši rodiče používali — ať už jako pobídku nebo jako zdroj —, se dnes prakticky nehodí ke vzdělávání.
Zvídavý rodič má k dispozici příliš mnoho informací, které si vzájemně odporují. Matky jsou zmatené
Ke všem těmto potížím se přidala éra rozsáhlých transformací. Zavedli jednotnou státní zkoušku – a známý algoritmus „studium – maturita – úvodní – univerzita“ okamžitě selhal! Začali spojovat školy – všeobecná panika. A to je jen to, co je na povrchu. Nyní rodič, stejně jako ta stonožka, začíná pochybovat o základním: dítě přineslo dvojku - potrestat nebo ne? Ve škole je 10 kroužků — na který z nich jít, aniž byste chyběli? Ještě důležitější je ale pochopit, zda vůbec měnit rodičovské strategie, do čeho, zhruba řečeno, investovat? Abychom na takové otázky odpověděli, vytvořili jsme Mel.
Většina názorů na vašem webu se týká publikací zaměřených na sociální úspěch – jak vychovat vůdce, zda se zapojit do raného vývoje dítěte…
Ano, zde vládne rodičovská ješitnost! Ale ovlivňují i společenské stereotypy spojené s kultem soutěžení a mateřským strachem něco nevzdat.
Myslíte si, že jsou dnes rodiče tak bezradní, že se bez navigátora v otázkách školního vzdělávání neobejdou?
Dnes má zvídavý rodič k dispozici příliš mnoho informací, které si vzájemně odporují. A příliš málo živé konverzace na témata, která se ho týkají. Matky jsou zmatené: existují nějaké hodnocení škol, jsou jiné, někdo bere lektory, někdo ne, v jedné škole je kreativní atmosféra, v jiné tvrdé pracovní prostředí… Přitom všechny děti s vychytávkami, na sociálních sítích, ve světě, který je mnoha rodičům neznámý, a není moc možné tam jejich život kontrolovat.
Přitom ještě donedávna bylo těžké si představit, že rodiče požadovali změnu třídního učitele, aby si děti vyzvedly tři dny před prázdninami a po pěti dnech je „vrátily“… Rodiče vypadají docela aktivně, neřkuli agresivně , se silou, skutečné „zákaznické vzdělávací služby“.
Dříve byla pravidla života jiná, bylo méně příležitostí k manévrování s prázdninami, méně pokušení a autorita učitele byla samozřejmě vyšší. Dnes se názory na mnoho věcí změnily, ale myšlenka „zákazníků vzdělávacích služeb“ je stále mýtus. Rodiče totiž nemohou nic nařídit a prakticky nemohou nic ovlivnit. Ano, celkově nemají čas chápat vzdělávací standardy, ať už potřebují jedinou učebnici dějepisu pro všechny, nebo je nechají být jiné, učitel vybere.
Co je tedy jejich hlavním problémem?
"Jsem špatná matka?" A všechny síly, nervy a hlavně prostředky jdou na potlačení pocitu viny. Zpočátku bylo úkolem webu chránit rodiče před zrůdným utrácením jménem dítěte. Netušili jsme, kolik peněz bylo utraceno nesmyslně. Dovolili jsme si tedy objasnit obraz světa, ukázat, na čem se dá ušetřit, a co naopak nezanedbávat.
Mnoho rodičů se například domnívá, že nejlepším učitelem je uznávaný (a drahý) univerzitní profesor. Ale ve skutečnosti je v přípravě na zkoušku často užitečnější včerejší maturant, který právě tuto zkoušku sám složil. Nebo běžné „když se mnou bude mluvit chytře anglicky, určitě zkoušku složí“. A to, jak se ukázalo, není žádná záruka.
Další mýtus, který vytváří půdu pro konflikty: «Škola je druhý domov, učitelka je druhá matka.»
Sám učitel je rukojmím byrokratických požadavků, které přetěžují jeho práci. Nemá o nic méně otázek k systému než jeho rodiče, ale nakonec jdou právě k němu. K řediteli se nelze přiblížit, rodičovská fóra jsou úplná hysterie. Poslední odkaz je učitel. Je tedy v konečném důsledku zodpovědný za snížení počtu hodin v literatuře, narušení rozvrhu, nekonečné vybírání peněz – a dále v seznamu. Jelikož jemu, učiteli, nezáleží na jeho osobním názoru, byť sebeprogresivnějším, je pro něj snazší pracovat s citacemi z vyhlášek a oběžníků.
Mnoho rodičů věří, že nejlepším učitelem je uznávaný (a drahý) univerzitní profesor. Ale při přípravě na zkoušku je včerejší maturant často užitečnější
V důsledku toho dozrála komunikační krize: nikdo nemůže nikomu nic říct normálním jazykem. Vztah učitel – žák v takové situaci podle mě není nejotevřenější.
To znamená, že rodiče nemají co snít o vzájemné důvěře účastníků vzdělávacího procesu?
Naopak dokazujeme, že je to možné, pokud se sami pokusíme na některé kolize přijít. Poznejte například takovou formu školní samosprávy, jako je rodičovská rada, a získejte skutečný nástroj pro účast na životě školy. To umožňuje například odstranit z agendy problém s nevyhovujícím rozvrhem dovolené nebo nesprávným místem volitelných předmětů v rozvrhu a nehledat viníka.
Ale vaším hlavním úkolem je chránit rodiče před náklady na vzdělávací systém?
Ano, v jakémkoli konfliktu stojíme na straně rodičů. Učitel, který na žáka křičí, ztrácí v našem souřadnicovém systému presumpci neviny. Učitelé mají přece odbornou komunitu, ředitele, který za ně zodpovídá, a kdo jsou rodiče? Mezitím je škola nádherná, možná nejlepší roky člověka, a pokud si stanovíte realistické cíle, můžete chytit pořádný šrumec (vím z vlastní zkušenosti!), proměnit 11 let ve společnou rodinnou kreativitu, najít stejně smýšlející lidi , otevřít takové zdroje, včetně a samy o sobě, o kterých rodiče neměli podezření!
Zastupujete různé úhly pohledu, ale rodič se stále musí rozhodnout?
Samozřejmě by mělo. Ale to je volba mezi zvukovými přístupy, z nichž každý může nakonec korelovat se svými zkušenostmi, rodinnými tradicemi, intuicí. A uklidněte se - můžete to udělat, ale můžete to udělat jinak, a to není děsivé, svět se neobrátí vzhůru nohama. Abychom zajistili tento efekt publikací, ukazujeme autorský text dvěma až třem odborníkům. Pokud nebudou mít žádné kategorické námitky, pak to zveřejníme. To je první zásada.
Rodičům bych kategoricky zakázal větu: "Vyrostli jsme a nic." Ospravedlňuje jakoukoli nečinnost a lhostejnost
Druhou zásadou je nedávat přímé pokyny. Nechte rodiče přemýšlet, přestože počítají s konkrétními pokyny: „co dělat, když syn ve škole nejí“, prosím bod po bodu. Usilujeme o to, aby mezi zoufalstvím, rozhořčením a zmatkem dospělých rostl jejich vlastní názor, obrácený k dítěti, nikoli ke stereotypům.
My sami se učíme. Navíc naši čtenáři nespí, zvláště pokud jde o sexuální výchovu. „Tady se přikláníte k názoru, že růžová ledová čepice pro chlapce je normální, kritizujete genderové stereotypy. A pak dáte 12 filmů, které musí vidět chlapci, a 12 pro dívky. Jak tomu mám rozumět?" Opravdu musíme být důslední, myslíme si…
Předpokládejme, že neexistují žádné přímé pokyny – ano, pravděpodobně, nemohou existovat. Co byste kategoricky zakázali rodičům?
Dvě věty. Za prvé: "Vyrostli jsme a nic." Ospravedlňuje jakoukoli nečinnost a lhostejnost. Mnozí věří, že sovětská škola vychovala neuvěřitelně vzdělané lidi, učí se na Harvardu a urychlují elektrony v urychlovačích. A na to, že ti samí lidé spolu chodili na MMM, se jaksi zapomíná.
A druhá věta: "Vím, jak ho udělat šťastným." Protože podle mých pozorování právě u ní začíná rodičovské šílenství.
Jaký jiný cíl mohou mít rodiče, když ne štěstí dětí?
Být šťastný sám – pak si myslím, že dítěti všechno půjde. No, to je moje teorie.