Někdy selháváme v boji se sebou samými a okolnostmi. Nechceme se vzdát a doufat v zázrak a udělat chybu. Psychoterapeut Derek Draper se zamýšlí nad tím, proč je důležité přiznat porážku včas.
Kdysi jsem pracoval v politice a znal jsem starého lorda Montaga, člena britského parlamentu. Často vzpomínám na jeho oblíbenou větu. "Lidé se mohou změnit," řekl s potutelným leskem v očích a po odmlce dodal: "Pět procent a pět minut."
Tato myšlenka – samozřejmě cynická – zněla přirozeně ze rtů muže, v jehož prostředí byla přetvářka řádem věcí. Ale když jsem se rozhodl stát se terapeutem a začal jsem cvičit, přemýšlel jsem o těchto slovech více než jednou. Co když má pravdu? Děláme si iluze o naší vlastní flexibilitě?
Moje zkušenost je: ne. Vzpomínám na sebe v mládí. Flétl jsem do drog a vedl divoký život, měl jsem dlouhodobé deprese. Teď se můj život změnil. V procentech o 75 % za posledních pět let.
Vidím změny u pacientů. Mohou se objevit již za týden, nebo to může trvat roky. Někdy je pokrok vidět už na prvním sezení, a to je velký úspěch. Ale častěji tyto procesy probíhají pomaleji. Přeci jen se snažíme běhat, když nám na nohou visí těžké váhy. Nemáme pilku ani klíč k okovům a jen čas a dřina nám mohou pomoci je shodit. Těch pět let, ve kterých jsem mohl přehodnotit svůj život, je výsledkem předchozích pěti let tvrdé práce na sobě.
Občas nám někdo potřebuje připomenout pravdu: jsou věci, které nemůžeme napravit.
Ale někdy změna nepřichází. Když se mi nedaří udělat pokrok s klientem, položím si tisíc otázek. Selhal jsem? Musím mu říct pravdu? Možná nejsem pro tuto práci stvořen? Někdy chcete realitu trochu poopravit, udělat obrázek pozitivnějším: no, teď alespoň vidí, v čem je problém a kam se posunout. Možná se k terapii vrátí o něco později.
Ale žít s pravdou je vždy lepší. A to znamená přiznat, že nemůžete vždy vědět, zda terapie bude fungovat. A ani nemůžete přijít na to, proč to nefungovalo. A chyby je třeba i přes jejich závažnost rozpoznat a nesnažit se je zmírňovat pomocí racionalizace.
Jedno z nejmoudřejších výroků, které jsem kdy četl, pochází od vynikajícího psychoanalytika Donalda Winnicotta. Jednoho dne k němu přišla žena pro pomoc. Psala, že jí zemřel malý syn, byla zoufalá a nevěděla, co má dělat. V krátkém, ručně psaném dopise jí odepsal: „Je mi líto, ale nemohu udělat nic, abych vám pomohl. Je to tragédie."
Nevím, jak to vzala, ale rád si myslím, že se cítila lépe. Někdy nám někdo potřebuje připomenout pravdu: jsou věci, které nemůžeme napravit. Dobrá terapie vám dává šanci něco změnit. Poskytuje ale také bezpečný prostor, kde můžeme přiznat porážku. To platí jak pro klienta, tak pro terapeuta.
Jakmile pochopíme, že změna je nemožná, musíme přejít k jinému úkolu – přijetí
Tuto myšlenku nejlépe vystihuje program o 12 krocích, i když ji převzali ze známé „modlitby za pokoj v duši“ (ať už ji napsal kdokoli): „Pane, dej mi pokoj, abych přijal to, co nemohu změnit, dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, a dej mi moudrost, abych rozlišil jedno od druhého.
Možná, že starý moudrý lord Montag, který zemřel na zástavu srdce, adresoval svá slova těm, kteří tento rozdíl nikdy nepochopili. Ale myslím, že měl pravdu jen z poloviny. Nechci se rozcházet s myšlenkou, že změna je možná. Možná ne na 95 %, ale stále jsme schopni hluboké a trvalé změny. Ale jakmile pochopíme, že změna je nemožná, musíme přejít k jinému úkolu – přijetí.