Mimo město můžeme nejen dýchat čistý vzduch a kochat se výhledy, ale také nahlédnout do sebe. Psychoterapeut Vladimir Dashevsky vypráví o svých objevech a o tom, jak příroda za oknem pomáhá v terapeutickém procesu.
Loni v létě jsme se s manželkou rozhodli, že si pronajmeme daču, abychom utekli z hlavního města, kde jsme strávili sebeizolaci. Při studiu inzerátů na pronájem venkovských domů jsme se zamilovali do jedné fotografie: světlý obývací pokoj, prosklené dveře na verandu, asi dvacet metrů daleko — jezero.
Nemůžu říct, že jsme z tohoto místa hned ztratili hlavu, když jsme se tam dostali. Vesnice je neobvyklá: perníkové chaloupky, stejně jako v Evropě, zde nejsou žádné vysoké ploty, pouze nízký plot mezi pozemky, místo stromů, mladých stromů a dokonce trávníků. Ale byla tam země a voda. A já jsem ze Saratova a vyrostl jsem na Volze, takže jsem dlouho chtěl žít u vody.
Naše jezero je mělké, můžete se brodit a je v něm suspenze rašeliny — plavat se nedá, můžete se jen dívat a fantazírovat. V létě se vyvinul rituál sám od sebe: slunce večer zapadalo za jezero, seděli jsme na verandě, popíjeli čaj a obdivovali západy slunce. A pak přišla zima, jezero zamrzlo a lidé na něm začali bruslit, lyžovat a jezdit na sněžných skútrech.
To je úžasný stav, který je ve městě nemožný, klid a rovnováha vzniká už jen z toho, že se dívám z okna. Je to velmi zvláštní: bez ohledu na to, zda je tam slunce, déšť nebo sníh, mám pocit, že jsem vepsán do běhu událostí, jako by můj život byl součástí společného plánu. A moje rytmy, ať se to líbí nebo ne, synchronizují s denní dobou a rokem. Jednodušší než ručičky hodin.
Založil jsem si kancelář a pracuji online s některými klienty. Půlku léta jsem se díval na kopec a teď jsem otočil stůl a vidím jezero. Příroda se stává mým opěrným bodem. Když má klient psychickou nerovnováhu a můj stav je ohrožen, stačí mi pohled z okna, abych nabyl klidu. Svět venku funguje jako balancér, který pomáhá provazochodci udržet rovnováhu. A zjevně se to projevuje v intonaci, ve schopnosti nespěchat, pauzovat.
Nemůžu říct, že to používám vědomě, všechno se děje samo. V terapii jsou chvíle, kdy není zcela jasné, co dělat. Zvlášť když má klient hodně silné emoce.
A najednou cítím, že nepotřebuji nic dělat, jen být, a pak se pro klienta stávám v jistém smyslu i součástí přírody. Jako sníh, voda, vítr, jako něco, co prostě existuje. Něco, na co se dá spolehnout. Zdá se mi, že to je to největší, co může terapeut dát, ne slovy, ale kvalitou své existence v tomto kontaktu.
Ještě nevím, zda tu zůstaneme: dcera potřebuje do školky a hostitelka má s pozemkem vlastní plány. Ale jsem si jistý, že jednou budeme mít svůj vlastní domov. A jezero je nedaleko.