Měli jste potíže? Mnozí s vámi budou jistě sympatizovat. Určitě se ale najdou tací, kteří dodají, že by se nic nestalo, kdybyste byli po večerech doma. Postoj k obětem znásilnění je ještě kritičtější. Mini? Makeup? Zjevně — „provokován“. Proč mají někteří tendenci vinit ze zločinu oběť?
Proč někteří z nás mají tendenci odsuzovat ty, kdo mají potíže, a jak to můžeme změnit?
Je to všechno o zvláštním souboru morálních hodnot. Čím důležitější je pro nás věrnost, poslušnost a cudnost, tím dříve budeme uvažovat o tom, že si za své potíže může sama oběť. V opozici vůči nim stojí starost o souseda a spravedlnost — zastánci těchto hodnot jsou ve svých názorech liberálnější.
Psychologky Harvardské univerzity (USA) Laura Niemi a Liane Young1 nabídli vlastní klasifikaci základních hodnot:
individualizace, tedy na principu spravedlnosti a zájmu o jednotlivce;
pojiva, tedy odrážející soudržnost konkrétní skupiny nebo klanu.
Tyto hodnoty se navzájem nevylučují a jsou v nás kombinovány v různých poměrech. To, které z nich preferujeme, však o nás může hodně napovědět. Například čím více se ztotožňujeme s „individualizujícími se“ hodnotami, tím pravděpodobněji budeme zastánci progresivních tendencí v politice. Zatímco „závazné“ hodnoty jsou oblíbenější u konzervativců.
Čím důležitější je pro nás věrnost, poslušnost a cudnost, tím dříve budeme uvažovat o tom, že si za své potíže může sama oběť.
Zastánci „individualizace“ hodnot obvykle zvažují možnost „oběť a pachatel“: oběť trpěla, pachatel jí ublížil. Obhájci „upevnění“ hodnot v první řadě věnují pozornost samotnému precedentu – jak je „nemorální“ a obviňují oběť. A i když oběť není zřejmá, jako v případě aktu pálení vlajky, tato skupina lidí se vyznačuje spíše touhou po okamžité pomstě a odvetách. Pozoruhodným příkladem jsou vraždy ze cti, které se v některých indických státech stále praktikují.
Zpočátku byly Laure Niemi a Lianě Young nabídnuty stručné popisy obětí různých zločinů. — znásilňován, obtěžován, pobodán a uškrcen. A zeptali se účastníků experimentu, do jaké míry považují oběti za „zraněné“ nebo „vinné“.
Jak se dalo očekávat, prakticky všichni účastníci studií s větší pravděpodobností považovali oběti sexuálních zločinů za vinné. Ale k překvapení samotných vědců měli lidé se silnými „závaznými“ hodnotami tendenci věřit, že obecně byly vinné všechny oběti – bez ohledu na zločin, který na nich byl spáchán.. Navíc, čím více se účastníci této studie domnívali, že oběť je vinná, tím méně ji vnímali jako oběť.
Soustředění se na pachatele paradoxně snižuje potřebu obviňovat oběť.
V jiné studii byly respondentům poskytnuty popisy konkrétních případů znásilnění a loupeže. Byli postaveni před úkol posoudit, do jaké míry je oběť a pachatel odpovědný za výsledek trestného činu a do jaké míry jej může jednání každého z nich jednotlivě ovlivnit. Pokud lidé věřili v „závazné“ hodnoty, častěji se domnívali, že je to oběť, kdo určuje, jak se situace vyvine. „Individualisté“ zastávali opačné názory.
Existují však způsoby, jak změnit vnímání pachatelů a obětí? Psychologové ve své nejnovější studii testovali, jak může přesun pozornosti z oběti na pachatele ve znění popisu zločinu ovlivnit její morální hodnocení.
Věty popisující případy sexuálního zneužívání používaly jako předmět buď oběť („Lisa byla znásilněna Danem“), nebo pachatel („Dan znásilnil Lisu“). Zastánci „závazných“ hodnot obvinili oběti. Důraz na utrpení nešťastníků přitom jen přispěl k jejímu odsouzení. Ale zvláštní pozornost věnovaná zločinci paradoxně snížila potřebu vinit oběť.
Touha svalit vinu na oběť je zakořeněna v našich základních hodnotách. Naštěstí je opravitelné kvůli změnám ve stejném právním znění. Přesunutí pozornosti z oběti („Ach, chudinka, čím si prošla…“) na pachatele („Kdo mu dal právo nutit ženu k sexu?“) Může vážně pomoci spravedlnosti, shrnuje Laura Niemi a Liane Yang.
1 L. Niemi, L. Young. „Kdy a proč vidíme oběti jako zodpovědné Dopad ideologie na postoje k obětem“, Bulletin osobnosti a sociální psychologie, červen 2016.