Byl to příjemný letní večer, kdy jsme konečně nemuseli myslet na studium a jen jsme se ve společnosti sykhských punkerů procházeli úzkými dlážděnými uličkami centrální části města Lvov. Sykhiv, to je jedna ze spacích oblastí Lvova, a punkeři (moji přátelé) patřili do té kategorie neformální mládeže, kterou lze nazvat spíše „majory“, která nepohrdne četbou různých filozofických knih. Jeden z mých přátel navrhl navštívit jednu z filozofických přednášek, které právě začínaly poblíž. Nenalezli jsme zajímavější alternativu, jen jsme se na tuto akci podívali ze zvědavosti. Samozřejmě to byla přednáška o východní filozofii, ale téma vegetariánství se pro mě v tu chvíli stalo nejklíčovějším a otočilo celý můj osmnáctiletý život, který právě začal obrůstat mechem. Slyšel jsem o filmu, který ukazuje proces zabíjení krav na jatkách. Nějaká dívka mi to podrobně vyprávěla a o tom, jak jsou zvířata omráčena elektrickým proudem, a o tom, jak krávy před smrtí pláčou a o tom, jak jim podřezávají hrdla, odvádějí krev, když jsou ještě při vědomí, a jak natáčejí kůži bez čekání. aby zvíře přestalo vykazovat známky vědomí. Mohlo by se zdát, že teenager, který poslouchal těžkou hudbu, nosil kožené bundy, byl velmi agresivní, což ho z tohoto příběhu mohlo tak ovlivnit, vzhledem k tomu, že vstřebávání masa bylo pro rostoucí organismus každodenním a nezbytným procesem. Něco se ve mně ale zachvělo a i bez toho, že bych ten film viděl, ale jen si ho v hlavě vizualizoval, jsem si uvědomil, že takhle žít není správné a zároveň jsem se rozhodl stát se vegetariánem. Kupodivu tato stejná slova nijak neovlivnila mé přátele, a přestože nenašli, jak proti mně něco namítnout, nepostavili se ani na mou stranu. Hned ten večer, když jsem přišel domů a sedl si ke stolu, jsem si uvědomil, že nebudu mít co jíst. Nejdřív jsem se snažil z polévky vylovit jen kousek masa, ale hned mi došlo, že sníst to, co zbylo, byl hloupý nápad. Aniž bych opustil stůl, prohlásil jsem, že od tohoto dne jsem vegetarián. Že teď je pro mě naprosto nevhodné vše, co obsahuje maso, ryby a vejce. To, že se jedná pouze o první fázi „potravinové perverze“, jsem se dozvěděl o něco později. A že jsem lakto-vegetarián a jsou ještě přísnější vyznavači této kultury, kteří (děsné pomyšlení) ani nekonzumují mléčné výrobky. Můj otec neprojevoval téměř žádné emoce. Už si začal zvykat na to, že jeho syn spěchá do extrémů. Těžká hudba, piercing, slečny pochybného neformálního vzhledu (no, alespoň ne chlapci). Na tomto pozadí se vegetariánství zdálo jen nevinnou zábavou, která s největší pravděpodobností ve velmi krátké době pomine. Ale moje sestra to vzala extrémně nepřátelsky. Nejen, že zvukový prostor doma okupují melodie Cannibal Corpse, ale nově i v kuchyni utnou některé obvyklé požitky. Uběhlo pár dní a táta začal vážně mluvit o tom, že teď musím buď vařit zvlášť pro mě, nebo by měli všichni přejít na můj způsob stravování. Nakonec se rozhodl, že se nebude příliš soustředit na to, co se stalo, a udělal kompromis. Všechno vařené jídlo se začalo připravovat bez masa, ale na přání bylo vždy možné udělat sendvič s klobásou. Moje sestra se na mě zase několikrát vykašlala na to, že se nemůže ani jen najíst ve svém domě, a to zhoršilo již tak konfliktní situaci s ní. V důsledku konfliktu stále neudržujeme vztah, přestože se později stala ještě zapálenější vegetariánkou než já. Můj otec se navíc o dva roky později stal vegetariánem. Před svými známými vždy vtipkoval, že jde o nezbytné opatření v jeho životě, ale jeho náhlé uzdravení se stalo pádným argumentem ve prospěch vegetariánství. Můj otec byl z chlapů z poválečné generace, kdy mezi antibiotiky byl jen penicilin. Nasycovací dávka této látky měla silný vliv na jeho ledviny a z dětství si pamatuji, jak pravidelně docházel na léčení do nemocnice. A najednou nemoc přešla a dodnes se nevrátila. Stejně jako já, i můj otec po nějaké době silně změnil pohled na svět. Papež se neřídil žádnou filozofií, maso prostě nejedl ze solidárních důvodů a tvrdil, že je zdraví prospěšné. Jednoho dne mi však řekl, že zažil pocit hrůzy, když procházel poblíž uliček s masem. Rozřezané mrtvoly zvířat v jeho mysli se nelišily od mrtvých lidí. Z toho můžeme usoudit, že i prostý akt nejíst maso způsobuje (možná) nevratné změny v psychice. Takže pokud jste masožravci, měli byste to vědět a rozumět tomu. Otec se však masového fantoma držel dlouho. Protože se po smrti mé matky a dětí rozprchlých po světě stal opět svobodným mládencem, lednička se začala odmrazovat mnohem méně často. Zejména mrazák ztratil na aktuálnosti a stal se chladícím boxem a zároveň místem posledního útočiště pro jednoho (jak to říct, abych neurazil) …. Kuře. Jako normální děti, když jsme po dlouhé době přišli na návštěvu, začali jsme uklízet. Ke slovu přišel i mrazák. Bez přemýšlení bylo kuře posláno do koše. Což mého otce právě naštvalo. Ukazuje se, že nejen, že je nyní nucen protahovat bídnou existenci a zdržovat se masa, ale navíc mu ve vlastní lednici berou poslední naději, že možná jednou, bude-li to opravdu potřeba, ale najednou… a tak dále . Ne, možná si to kuře nechal z humánních důvodů. Nakonec, jednoho dne, technologie umožní rozmrazovat těla a přivést je zpět k životu. Ano, a nějak před kuřecími příbuznými (a před samotným kuřetem) není vhodné. Hodili to do koše! Ne pohřbít jako člověk. Tak malý doplněk, jakým je vegetariánství, udělal v mém dalším osudu velmi významnou revoluci. Moje ústavní učitelka fyziologie (Bůh jí žehnej) mi prorokovala rok, no, maximálně pár let, po kterých začnu nezvratné procesy neslučitelné se životem. Všechno to teď zní jako „ha ha“. A pak, když prakticky nebyl internet, pro mě to všechno vypadalo jako situace z klasické komedie: „Možná budu vyznamenán,… posmrtně.“ A Nikulinova tvář s třesoucí se bradou. Přátelé jsou přátelé, ale jaksi veškerá komunikace ztratila smysl. Teď jsem si v hlavě nedokázal skloubit obraz, který kolegové představovali v komunikaci a jejich stravě. V důsledku toho návštěvy postupně ustávaly. Jejich místo podle očekávání zaujali vegetariánští přátelé. Uběhlo pár let a společnost, která jí maso, pro mě prostě přestala existovat. Dokonce jsem začal pracovat mezi vegetariány. Ženatý (jak se stalo) dvakrát. V obou případech manželky nejedí maso. Maso jsem přestal jíst, když mi bylo osmnáct. V té době jsem byl členem ukrajinského juniorského sáňkařského týmu. Mojí hlavní soutěží byl Světový pohár juniorů. Studoval jsem na Lvovském institutu tělesné výchovy. Měl jsem individuální rozvrh, který mi umožňoval dělat dva tréninky denně. Ráno jsem si většinou zaběhal. Uběhl jsem 4-5 kilometrů a odpoledne jsem měl vzpěračský trénink. Pravidelně tam byl bazén a sportovní hry. Těžko říct, jak vegetariánství ovlivňuje všechny sportovní kvality, ale z osobní zkušenosti chci říct, že se mi výrazně zvýšila výdrž. Ráno jsem běhal a necítil únavu, dělal jsem někdy čtrnáct přístupů k tomu či onomu cviku s 60-80% zátěže z maxima s dost vysokou dynamikou samotného tréninku (vzpírání). Zároveň, abychom neztráceli čas, střídavé přístupy ke skořápkám pro různé svalové skupiny. A nakonec, když už všichni kluci opustili „houpací křeslo“, pokaždé jsem viděl nervózní tvář trenéra, třesoucího klíči, který chtěl domů, a byl jsem mu v tomhle překážkou. Moje jídlo bylo přitom hodně studentské. Všechno je tak nějak v chodu, chlebíčky, kefír, arašídy, jablka. Samozřejmě ovlivnil i věk, kdy se dají trávit „rezavé nehty“, ale vegetariánství odstranilo zátěž z poměrně dlouhých regeneračních procesů organismu po vysoké zátěži. Když jsem poprvé přešel na rostlinnou stravu, zaznamenal jsem prudký úbytek hmotnosti. Asi deset kilogramů. Zároveň jsem cítil silnou potřebu bílkovin, kterou kompenzovaly převážně mléčné výrobky a tiché luštěniny. O něco později jsem začal přibírat na váze a dokonce jsem se zlepšil. Vysoké zatížení ale tuto kompenzaci vyhladilo. Ke stabilizaci hmotnosti došlo po šesti měsících. Ve stejném období zmizela fyziologická chuť na maso. Tělo si jakoby pamatovalo masný zdroj bílkovin a ve chvílích hladu mi ho šest měsíců připomínalo. Mé duševní nastavení však bylo silnější a kritické půlroční období chuti na maso se mi podařilo překonat poměrně bezbolestně. S výškou 188 cm se moje váha zastavila kolem 92 kg a zůstala tak, dokud jsem náhle přestal sportovat. Dospělost přišla, aniž by se mě na cokoliv zeptala a přinesla mi 15 kg tělesného tuku. Pak jsem se oženil a váha dosáhla kritického bodu 116 kg. Dnes měřím 192 cm a vážím 110 kg. Ráda bych shodila tucet kilogramů, ale tomu spíše brání způsob myšlení, vůle a sedavý způsob života. Nějakou dobu jsem se snažil přejít na syrovou stravu.
2022-11-11