S pocitem inspirace můžeme pracovat hodiny bez zastavení. Pokud práce neprobíhá, pak a pak se necháme rozptýlit a zařídíme si oddech. Obě možnosti jsou neúčinné. Nejproduktivnější jsme, když si přestávky plánujeme předem, než abychom je dělali spontánně. O tom — spisovatel Oliver Burkeman.
Moji pravidelní čtenáři už tuší, že teď osedlám svůj oblíbený skate: Neúnavně všechny vyzývám, aby si plánovali život. Podle mého názoru se tento přístup ospravedlňuje téměř vždy. Ale spontánnost, o kterou někteří tak vášnivě obhajují, je zjevně přeceňována. Zdá se mi, že těm, kteří se snaží být „skutečně spontánním člověkem“, je lepší se vyhnout. Očividně zničí vše, co jste si společně naplánovali.
Na tom trvám, i když v mém současném životě existuje ten nejvirtuóznější ničitel plánů – šestiměsíční dítě. Smyslem plánu totiž vůbec není fanaticky se ho držet. Je potřeba, abyste po dokončení jedné věci nebyli ztraceni v myšlenkách, co dělat dál.
Výhody plánování jsou zvláště patrné, když nastanou nepředvídatelné události a vyžadují vaši pozornost. Jakmile bouře odezní, budete pravděpodobně příliš zmatení, než abyste moudře zvolili další postup. A tady se vám bude hodit váš plán. Pamatujete si na chytlavý latinský výraz carpe diem — „žij okamžikem“? Nahradil bych to carpe horarium — «žij podle plánu».
Můj názor dokazuje nedávná studie provedená na Columbia Business School. Dvě skupiny účastníků byly požádány, aby během určitého času dokončily dva kreativní úkoly. V první skupině mohli účastníci přecházet z jednoho úkolu na druhý, kdy chtěli, ve druhé — v přesně stanovených intervalech. Ve výsledku si ve všech ohledech vedla lépe druhá skupina.
Jak to lze vysvětlit? Podle autorů je to tady. Pro každého z nás může být těžké zachytit okamžik, kdy v naší duševní činnosti dojde k kognitivní fixaci, to znamená, že ztratíme schopnost myslet mimo rámec a vypneme zajeté koleje. Většinou si toho hned nevšimneme.
Když pracujete na úkolech, které vyžadují kreativitu, vědomé plánování přestávek vám pomůže udržet oči svěží.
„Účastníci, kteří nedodrželi harmonogram přechodu z jednoho úkolu na druhý, se častěji opakovali, jejich „nové“ nápady byly velmi podobné tomu, s čím přišli na začátku,“ poznamenávají autoři studie. S sebou: Pokud si nedáváte pauzu v práci, protože se cítíte přetíženi, mějte na paměti, že ten pocit může být falešný.
Všimněte si, že v tomto experimentu přestávka neznamenala zastavení práce, ale přechod na jiný úkol. To znamená, že změna aktivity se zdá být stejně účinná jako odpočinek – hlavní věc je, že vše jde podle plánu.
Jaké praktické závěry z toho lze vyvodit? Když pracujete na úkolech, které vyžadují kreativitu, vědomé plánování přestávek vám pomůže udržet si novou perspektivu. Nejlepší je domluvit si přestávky v pravidelných intervalech.
Pro jistotu si můžete nastavit časovač. Když uslyšíte signál, okamžitě přejděte na jinou činnost: prohlédněte si účty, zkontrolujte poštovní schránku, ukliďte si plochu. Pak se vraťte do práce. A nevynechávejte oběd. Bez pravidelných přestávek začnete klouzat. Přesvědčte se sami — podaří se vám v tomto režimu přijít s něčím kvalitativně novým?
Hlavně se zbavte pocitu viny z přerušení práce. Zvlášť, když se cítíte zaseklí a nemůžete se posunout vpřed. Dát si pauzu je v této situaci vlastně to nejlepší, co můžete udělat.
Tyto studie lze interpretovat ještě šířeji. Být uvnitř situace je obtížné adekvátně posoudit váš stav a učinit správná rozhodnutí. Když se rozzlobíme kvůli menšímu problému, například když se někdo snaží někde přeskočit, neuvědomujeme si, že naše reakce je nepřiměřená tomu, co se stalo.
Když se cítíme sami, často se ještě více stáhneme do sebe, když bychom měli jít opačným směrem. Když nám chybí motivace, nevidíme, že nejlepší způsob, jak ji získat, není otálet, ale konečně udělat to, čemu se vyhýbáme. Příklady pokračují.
Tajemství není slepě poslouchat své momentální myšlenky a pocity, ale naučit se je předvídat. Zde přichází na řadu plánování – nutí nás dělat to, co musíme udělat, ať už to chceme nebo ne. A už jen z tohoto důvodu je dobrý nápad držet se rozvrhu.