S nedávnými sexuálními skandály se velmi důležité téma hranic stalo žhavým tématem ve školách. Tento koncept sám se objevuje spíše ve své fyzické hypostázi. Ale porušení nebo dodržování hranic „neviditelného těla“ člověka je mnohem složitější problém než otázka hmatového kontaktu, polibků, objetí a sexu, říká filolog a učitel Sergej Volkov.
Není vůbec zřejmé, kudy tyto neviditelné hranice pro každého člověka přecházejí a jak je neporušovat. Rozvoj je částečně boj s vlastními hranicemi zevnitř a posun za ně. Nebo pro některé z nich. Jak se člověk vyvíjí, mění se některé jeho hranice. A některé se nikdy nezmění. Což je asi dobře.
Jakákoli pedagogika se ukazuje být částečně pedagogikou invaze, porušování hranic, výzvou k jejich překračování. Bez invaze jako techniky se neobejde — a někde se to ukáže jako impuls k rozvoji a někde to vede ke zranění. To znamená, že není vůbec zřejmé, že jakékoli porušení hranic je násilí a zlo (ačkoli to zní pochybně).
Když děti omráčíme nenadálým úkolem, neobvyklým způsobem narazíme na známá fakta, vyvedeme žáky z emoční rovnováhy, aby se ze zimního spánku dostali do „pohybu“ hodiny (např. pustíme hudbu, která navodí tu správnou náladu , přečíst vysoce «nabitý» text, promítnout kousek filmu) — to je také z oblasti porušování hranic. Probuďte se, pociťte, přemýšlejte, začněte vnitřní práci – není to kopnutí, otřes, invaze?
A když například stejná Zoja Alexandrovna, kterou Olga Prokhorova vzpomíná si, jak jí jako učitelka dala na temeno hlavy křídový kříž („Tak označíme ty hloupé“), když tato Zoya vešla do třídy a teatrálním hlasem ukázala prstem na jistého studenta: „Jen Víš, jak se správně píše slovo inteligence“, Na koho se cítil?
Nahý muž, který byl okamžitě vystaven veřejnosti, oddělený od mše („Nechte toho, proč mě urážíte?“)? Nebo nositel tajných znalostí obdařený pozorností, kouzelník obdařený mocí a skutečně vědoucí, jak napsat toto obtížné slovo?
A co si přát: více, více těchto triků (přeci jen to byl trik postavený na nečekaném pohybu, s takovými triky často držíme třídu) — nebo naopak nikdy a pro nic?
Narušujeme hranice jiných lidí, nejen že na dítě křičíme nebo ho ponižujeme, ale také ho vůbec chválíme
Narušujeme cizí hranice, nejen že na dítě křičíme nebo ho ponižujeme, ale také ho přede všemi chválíme (ze školky si pamatuji svou nešikovnost a strašnou nepohodu v tuto chvíli), láskyplně nad ním ironicky voláme k tabuli ( nepodepsal nám svolení, abychom to udělali – přesunuli své vlastní tělo podle naší vůle do jiného bodu ve vesmíru), udělil mu hodnocení…
Ano, i když se před ním objevil: kdo řekl, že jeho hranice nenarušuje barevnost ani styl našeho oblečení, zabarvení hlasu, parfém ani jeho absence, nemluvě o stylu řeči nebo ideologii vyjádřený? "Chtěl jsem jeho slova vytáhnout z uší jako shnilé třísky" - jde také o prolomení hranic.
Pokud se člověk vážně rozhodne nenarušovat hranice druhého, obávám se, že si jen lehne a zemře. I když i s tím nepochybně napadne něčí hranice.
proč to dělám? K tomu, že pokud se najednou věc stočí k formalizaci požadavků v oblasti narušení neviditelných (se snáze viditelnými) hranic, tak zde nelze nalézt jednoduchá řešení. A ano, chápu, že jsem tímto textem také porušil hranice mnohých a omlouvám se za to.