Obsah
😉 Ahoj milí čtenáři! Jaké je to štěstí, když je člověk zdravý, není sám a má střechu nad hlavou. Přátelé, užívejte si každý den, nerozčilujte se kvůli maličkostem, nehromadte v sobě zášť. Život je pomíjivý!
Věnujte méně času hledáním „módních hadrů“ a nepotřebných věcí a častěji buďte v přírodě. Komunikujte s blízkými, užívejte si každý den! Pečujte o sebe, sledujte své zdraví, neodkládejte návštěvy lékaře. Včasná diagnostika a léčba nás totiž často odvádějí od smrti. Žijte tady a teď! Užívej si každý den!
Náhodný "nález"
Země mi zmizela pod nohama, když jsem se dozvěděl, že nádor v prsu je zhoubný a že je potřeba co nejdříve operovat – pak bude šance na přežití…
Pamatuji si ten večer do nejmenších detailů. Vrátil jsem se domů neuvěřitelně unavený a snil jsem jen o třech věcech: osprchovat se, najíst se a jít spát. Jen asi tři – v tomto pořadí.
Osprchovala se a odšroubovala uzávěr gelu, který si cestou koupila. Voněl – gel voněl jako letní louka. "Malé radosti našeho života," pomyslel jsem si, nanesl jsem si voňavou pěnu na pokožku a začal masírovat tělo.
Dokonce jsem slastí zavřel oči – bylo to tak hezké! Zdálo se, že ze sebe smývám nejen prach, pot a únavu, ale všechen ten povyk, všechny starosti hektického dne…
Dlaň masírující levé prso náhle „zakopla“ o jakýsi druh pečeti. ztuhla jsem. Narychlo smyla pěnu. Znovu jsem to ucítil – pod kůží prsty jasně ucítily tvrdý „oblázek“ velikosti velké fazole. Cítil jsem mrazení, jako bych nebyl pod horkou sprchou, ale ponořil se do ledové díry.
Ze strnulosti mě vytrhlo bouchnutí předních dveří – Maxim se vrátil z práce. Odešel jsem z koupelny.
- Ahoj! jaký jsi měl den? - řekla a políbila svého manžela.
– Jak mohl projít? Touto reorganizací jsme už druhý týden v blázinci! Co je k večeři? Hladový jako pes!
Rozehřál jsem pečínku a položil před svou milovanou talíř.
- Dík. Dej mi trochu pepře... A nakrájej ještě chleba. A co tvůj obličej?
– Obličej je jako obličej, jsou horší.
Jak jsem pak našel sílu vtipkovat a dokonce vymáčknout zdání úsměvu – to ví jen Bůh! Maxim přistrčil talíř k sobě.
– Jen nějaký bledý… A trochu naštvaný. problémy? Sakra, pečeně je úplně neslaná! Dej mi trochu soli! A kysané zelí, kdyby zbylo.
Poté, co jsem položila na stůl slánku a misku se zelím, manžel zapomněl, že mám „něco v nepořádku s obličejem“, a už se na mé problémy neptal.
Spánek je signálem těla
Tu noc jsem dlouho nespal. Cítil jsi strach? Možná ještě ne: několik hodin v řadě jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že je to obyčejný wen. Před usnutím jsem mechanicky nahmatal hrudník – „fazole“ byla na místě. Vzpomněl jsem si na svou oblíbenou hrdinku a stejně jako ona jsem se rozhodl: "Zítra o tom budu přemýšlet."
A pak… pak jsem se rozhodl na to vůbec nemyslet! Zpočátku to bylo možné... Ale jednoho dne jsem měl noční můru.
Jako bych šel dlouhou chodbou osvětlenou jasným smrtelně modrým světlem, došel jsem k jediným dveřím na konci, otevřel je a ocitl jsem se… na hřbitově. Probudil mě studený pot. Maxim spal vedle mě a já ležel a bál jsem se pohnout, abych ho nevzbudil.
O týden později se mi zdál stejný sen znovu, pak znovu. Po jedné z těchto nocí jsem se rozhodl, že už to nevydržím, a druhý den ráno jsem šel k lékaři.
Strašná věta
"Zhoubný nádor... Čím rychlejší operace, tím větší šance," řekli mi po vyšetření.
Mám rakovinu?! To je nemožné! Jsem úplně zdravý, nic mě nebolí! A ta pitomá fazole v mé hrudi… Tak nenápadná, že jsem na ni náhodou narazil… Nemůže to být tak, že by najednou jednou – a škrtla mi celý život!
– V sobotu jedeme ke Smirnovovým, – připomněl Maxim u večeře.
- Nemohu. Budete muset jít sami.
– Jaký druh rozmarů? – zlobil se. – Koneckonců, slíbili jsme…
– Jde o to... Obecně jdu do nemocnice ve čtvrtek.
– Něco jako žena?
– Maxime, mám rakovinu.
Manžel… se zasmál. Samozřejmě to byl nervózní smích, ale i tak mi nožem podřezal obnažené nervy.
– Nemyslel jsem si, že jsi takový alarmista! Co jste vy, doktore, že si děláte takové diagnózy? Nejprve musíte projít důkladným vyšetřením…
– Složil jsem zkoušku.
- Co?! Takže to víš už dlouho a nic jsi mi neřekl?!
– Nechtěl jsem tě znepokojovat…
Díval se na mě s takovou zuřivostí, jako bych se nepřiznal k nemoci, ale ke zradě. Nic neřekl, dokonce ani nevečeřel – vešel do ložnice a hlasitě zabouchl dveře. Držel jsem se tak dlouho pohromadě, tak dlouho jsem se držel pod kontrolou, ale tady jsem to nevydržel – propukl jsem v pláč a položil hlavu na stůl. A když se uklidnila a vešla do ložnice, Max… už spal.
V nemocnici
Všechno, co se dělo dál, si pamatuji jako v mlze. Ponuré myšlenky. Nemocniční oddělení. Nosítko, na kterém mě vezou na operační sál. Oslepující světlo lamp nad hlavou… „Nadio, počítej nahlas…“ Jedna, dva, tři, čtyři…
Černá jáma nicoty... se vynořila. Bolestně! Můj bože, proč to tak bolí?! Nic, jsem silná, vydržím to! Hlavní věc je, že operace je úspěšná.
Kde je Maxim? Proč tu není? Ach jo, jsem na jednotce intenzivní péče. Návštěvy sem nesmí. Počkám, jsem trpělivý... Čekal jsem. Max přišel, jakmile mě převezli na běžné oddělení. Přinesl balíček a zůstal se mnou… sedm minut.
Jeho další návštěvy se nakonec protáhly – zdálo se, že už přemýšlí, jak co nejdříve odejít. Téměř jsme nemluvili. Možná jsme ani on, ani já nevěděli, co si máme říct.
Jednou manžel přiznal:
– Z pachu nemocnice se mi dělá špatně! Jak to můžeš jen vydržet?
Sám nevím, jak jsem přežil. Manžel běžel jen na pár minut a i to ne každý den. Neměli jsme žádné děti. Moji rodiče zemřeli a moje mladší sestra žila daleko. Ne, ona samozřejmě o operaci věděla, přispěchala, jakmile mě mohli navštívit, a strávila celý den u mé postele a pak šla domů se slovy:
– Vidíš, Nadenko, nechal jsem děti u tchyně a ta je už stará, možná za nimi nevidí. Omlouvám se drahý …
Jeden. Vůbec. Sám s bolestí a strachem! Sám v tu chvíli, kdy ze všeho nejvíc potřebuji podporu… „Jde o to, že Maxim nemůže vystát nemocnice,“ přesvědčovala se. – Vrátím se domů a vedle mě bude zase nejbližší…“
Jak jsem čekal na den propuštění! Jak jsem byl rád, když to přišlo! Už první noc po mém návratu domů si Max ustlal postel na pohovce v obývacím pokoji:
– Bude pro vás pohodlnější spát sám. Mohu ti neúmyslně ublížit.
Bez podpory
Nekonečné bolestivé dny se vlekly. Marně jsem doufala v podporu manžela! Když vstala, byl už v práci. A vrátil se až později... Byly dny, kdy jsme se skoro neviděli. Všiml jsem si, že se Maxim v poslední době snaží vyhýbat fyzickému kontaktu se mnou.
Jednou můj manžel vešel do koupelny, když jsem se myla. Znechucení a strach – to se odráželo na jeho tváři. Po nějaké době mi byla předepsána chemoterapie. Jak jsem byl naivní, když jsem si myslel, že operace je nejhorší! Dej Bůh, že nikdy nevíte, jaká muka člověk zažije po „chemii“.
Během procedur v nemocnici – to bylo peklo! Ale ani po návratu domů jsem se necítil o moc lépe… Nikdo mě nenavštívil. Nikomu ze svých známých o své nemoci neřekla: bála se, že se budou chovat, jako by přišli na můj pohřeb.
Vymýšlel jsem nejrůznější aktivity, abych se nějak rozptýlil, ale myslel jsem jen na jednu věc: jestli nad nemocí zvítězím, nebo mě porazí... Toho rána jsem byl tak pohlcen těmito myšlenkami, že jsem to nedokázal. dokonce pochopit, o čem Maxim mluvil.
– Nadio… odcházím.
– Ach jo… Přijdeš dnes pozdě?
– Dnes nepřijdu. A zítra taky. Slyšíš mě? Víš co myslím? Opouštím tě. Navždy a napořád.
– proč? Zeptala se tiše.
"Už tady nemůžu být." Tohle je hřbitov, ne dům!
Nejste pro nás cizí!
Zůstal jsem sám. Bylo mi každým dnem hůř. S mnoha případy jsem si nevěděl rady. Nemohu? A to není nutné! Stejně to nikdo nepotřebuje... Jednou jsem na přistání ztratil vědomí.
- Co je s tebou? – jako bych skrz mlhu viděl něčí neznámou tvář.
– To je ze slabosti… – vzpamatoval jsem se. Pokusil jsem se vstát.
"Pomůžu," řekla žena, kterou jsem poznal jako Lydii z desátého patra, s obavami. – Opřete se o mě, doprovodím vás do bytu.
– Děkuji, tak nějak sám…
– To nepřipadá v úvahu! Najednou zase spadneš! – namítl soused.
Nechal jsem ji, aby mě vzala domů. Poté navrhla:
– Možná zavolat doktora? Takové mdloby jsou nebezpečné.
– Ne, to není nutné… Vidíte, sanitka tady nepomůže.
Lydiiny oči byly plné starostí a obav. Nevím, jak se to stalo, ale řekl jsem jí svůj příběh. Když jsem skončil, žena měla slzy v očích. Od toho dne mě Lída začala pravidelně navštěvovat. Pomohla jsem s úklidem, přinesla jídlo, odvezla k lékaři. Pokud sama neměla čas, pomohla její dcera Innochka.
Spřátelil jsem se s nimi. Byl jsem tak dojat, když mě Lydia a její manžel pozvali na oslavu Nového roku!
– Děkuji, ale tyto prázdniny trávíte s vaší rodinou. Cizinec jako cizí tělo…
– Nejste pro nás cizí! – namítla Lída tak horlivě, že jsem se rozplakal.
Byla to dobrá dovolená. Když jsem si myslel, že poblíž není nikdo z mých drahých lidí, bylo mi smutno. Ale srdečná atmosféra sousedů zmírnila bolest ze samoty. Lída často opakovala: "Raduj se každý den!"
Užívám si každý den
Dnes vím, že to nejhorší mám za sebou. Podala žádost o rozvod. Můj manžel byl velmi překvapen, když mě viděl u soudu.
"Vypadáš úžasně..." řekl mírně zaskočený.
Vlasy mi ještě nedorostly, ale krátký „ježek“ mě dokonce dělá mladší. Lída mi udělala make-up, pomohla mi vybrat outfit. Překvapilo mě, když jsem viděl svůj odraz – nebyla jsem jako umírající žena. Přes zrcadlo se na mě dívala štíhlá, módně oblečená, upravená žena!
Co se týče zdraví, teď se cítím docela dobře, i když jsou těžké dny. Ale hlavní je, že poslední výsledky průzkumu byly dobré! Čeká mě ještě dlouhá léčba, ale podle slov, které jsem slyšel od lékaře, narostla křídla!
Když jsem se zeptal, zda je šance, že budu někdy zdravý, odpověděl s úsměvem: „Už jsi zdravý“! Jsem si vědom toho, že nemoc se může vrátit. Ale já vím: jsou lidé, kteří podají pomocnou ruku. Můj postoj k životu se změnil. Vážím si času a každého okamžiku, protože vím, jaký je to mimořádný dar! Užívej si každý den!
😉 Přátelé, zanechte komentáře, sdílejte své příběhy. Sdílejte tento článek na sociálních sítích. Opouštějte internet častěji a komunikujte s přírodou. Zavolej rodičům, lituj zvířat. Užívej si každý den!