Pět hlavních typů determinace podle W. Jamese

Inteligentní odhodlání, odhodlání založené na inteligentním porozumění

â € ‹â €‹ â € ‹â €‹ â € ‹â €‹ â € ‹

â € ‹â €‹ â € ‹â €‹ â € ‹â €‹ â € ‹

â € ‹â €‹ â € ‹â €‹ â € ‹â €‹ â € ‹

​​​​​​​​​​​První lze nazvat typem inteligentního odhodlání. Projevujeme to, když se protichůdné motivy začnou vytrácet a ponechávají prostor pro jednu alternativu, kterou bez jakéhokoli úsilí a nátlaku přijmeme. Před racionálním hodnocením si klidně uvědomujeme, že potřeba jednat určitým směrem ještě nevyšla najevo, a to nás brzdí od jednání. Jednoho krásného dne si ale najednou začneme uvědomovat, že motivy jednání jsou správné, že zde nelze očekávat žádné další objasnění a že nyní je čas jednat. V těchto případech je přechod od pochyb k jistotě prožíván zcela pasivně. Zdá se nám, že rozumné důvody k jednání vyplývají samy od sebe z podstaty věci, zcela nezávisle na naší vůli. Zároveň však nezažíváme žádný pocit nátlaku, uvědomujeme si, že jsme svobodní. Důvodem, který nalézáme pro jednání, je z větší části to, že hledáme vhodnou třídu případů pro tento případ, ve kterém jsme již zvyklí jednat bez váhání, podle známého vzoru.

Dá se říci, že diskuse o motivech sestává z větší části z procházení všech možných koncepcí postupu, abychom našli takovou, pod kterou by se dal náš postup v tomto případě podřadit. Pochybnosti o tom, jak jednat, jsou rozptýleny ve chvíli, kdy se nám podaří najít koncept, který souvisí s navyklými způsoby jednání. Lidé s bohatými zkušenostmi, kteří každý den dělají mnoho rozhodnutí, mají neustále v hlavě mnoho UEC, z nichž každé je spojeno se známými dobrovolnými činy, a každý nový důvod pro určité rozhodnutí se snaží vnést do známého schématu. . Pokud daný případ nezapadá do žádného z předchozích případů, pokud jsou na něj staré, rutinní metody nepoužitelné, jsme ztraceni a zmateni, nevíme, jak se pustit do věci. Jakmile se nám podaří tento případ kvalifikovat, odhodlání se k nám opět vrací.

V aktivitě i v myšlení je tedy důležité najít koncept vhodný pro daný případ. Konkrétní dilemata, se kterými se potýkáme, nemají etikety hotové a můžeme je nazvat docela jinak. Inteligentní člověk je ten, kdo ví, jak najít nejvhodnější jméno pro každý jednotlivý případ. Rozumným člověkem nazýváme takového člověka, který poté, co si jednou v životě stanovil hodné cíle, nepodnikne jedinou akci, aniž by nejprve zjistil, zda to napomáhá dosažení těchto cílů či nikoli.

Situační a impulzivní determinace

V následujících dvou typech určení dochází ke konečnému rozhodnutí vůle dříve, než existuje jistota, že je rozumné. Nezřídka se nám nedaří najít rozumný základ pro jakýkoli z možných způsobů jednání, čímž je zvýhodněn před ostatními. Všechny metody se zdají být dobré a my jsme připraveni o možnost vybrat si tu nejpříznivější. Váhání a nerozhodnost nás unaví a může přijít chvíle, kdy si budeme myslet, že je lepší udělat špatné rozhodnutí, než je neudělat. Za takových podmínek dost často naruší rovnováhu nějaká náhodná okolnost, která dává jedné z vyhlídek výhodu nad ostatními, a my se začneme naklánět jejím směrem, i když kdyby se nám v tu chvíli před očima objevila jiná náhodná okolnost, konečný výsledek by byl jiný. Druhý typ odhodlání představují ty případy, kdy se zdá, že se záměrně poddáváme rozmarům osudu, podléháme vlivu vnějších náhodných okolností a myšlení: konečný výsledek bude vcelku příznivý.

U třetího typu je rozhodnutí také výsledkem náhody, ale náhody, jednající nikoli zvenčí, ale v nás samých. Často, když nemáme pobídky jednat tím či oním směrem, ve snaze vyhnout se nepříjemnému pocitu zmatku a nerozhodnosti začneme jednat automaticky, jako by se z našich nervů samovolně vystřelily výboje, které nás přiměly vybrat si jeden z nám představené koncepty. Po úmorné nečinnosti nás přitahuje touha po pohybu; v duchu říkáme: „Vpřed! A přijde, co se může stát!" – a podnikáme kroky. Jde o bezstarostný, veselý projev energie, tak nepromyšlený, že v takových případech působíme spíše jako pasivní diváci, kteří se baví kontemplacemi vnějších sil, které na nás náhodně působí, než jako osoby jednající podle vlastní vůle. Takový vzpurný, překotný projev energie je zřídka pozorován u pomalých a chladnokrevných lidí. Naopak u osob se silným, emocionálním temperamentem a zároveň s nerozhodným charakterem může být velmi častý. U světových géniů (jako Napoleon, Luther atd.), u nichž se tvrdošíjná vášeň snoubí s bujnou touhou po činu, v případech, kdy váhání a předběžné úvahy zdržují svobodný projev vášně, se konečné odhodlání jednat pravděpodobně prolomí přesně takový elementární způsob; tak vodní proud náhle prorazí hráz. To, že tento způsob jednání je u takových osob často pozorován, je dostatečným ukazatelem jejich fatalistického způsobu myšlení. A dodává zvláštní sílu nervovému výboji, který začíná v motorických centrech.

Osobní odhodlání, odhodlání založené na osobním povznesení

Existuje i čtvrtý typ odhodlání, který ukončí všechna váhání stejně nečekaně jako ten třetí. Zahrnuje případy, kdy vlivem vnějších okolností nebo nějaké nevysvětlitelné vnitřní změny ve způsobu myšlení náhle přejdeme z lehkovážného a bezstarostného stavu mysli do vážného, ​​soustředěného a hodnoty celého žebříčku hodnot ​naše motivy a touhy se změní, když změníme naši situaci. vzhledem k rovině horizontu.

Objekty strachu a smutku jsou obzvláště střízlivé. Pronikajíce do sféry našeho vědomí, paralyzují vliv lehkomyslné fantazie a dodávají zvláštní sílu vážným motivům. Tím pádem opouštíme různé vulgární plány do budoucna, kterými jsme doposud bavili svou fantazii, a jsme hned prodchnuti vážnějšími a důležitějšími aspiracemi, které nás do té doby k sobě nelákaly. Tento typ odhodlání by měl zahrnovat všechny případy tzv. mravní regenerace, probuzení svědomí atd., díky kterým se mnozí z nás duchovně obnovují. V osobnosti se náhle změní úroveň a okamžitě se objeví odhodlání jednat určitým směrem.

Vůle, determinace založená na dobrovolném úsilí

U pátého a posledního typu určení se nám známý postup může zdát nejracionálnější, ale nemusíme mít pro něj rozumné důvody. V obou případech, zamýšlíme-li jednat určitým způsobem, cítíme, že konečné provedení akce je způsobeno svévolným aktem naší vůle; v prvním případě popudem své vůle dáváme sílu racionálnímu motivu, který by sám o sobě nebyl schopen vyvolat nervový výboj; v druhém případě úsilím vůle, která zde nahrazuje sankci rozumu, přikládáme nějakému motivu převažující význam. Zde pociťované tupé napětí vůle je charakteristickým rysem pátého typu odhodlání, které jej odlišuje od ostatních čtyř.

Nebudeme zde hodnotit význam tohoto napětí vůle z metafyzického hlediska a nebudeme se zabývat otázkou, zda naznačená napětí vůle oddělovat od motivů, kterými se řídíme v jednání. Ze subjektivního a fenomenologického hlediska je cítit úsilí, které u předchozích typů determinace nebylo. Snaha je vždy nepříjemný čin, spojený s jakýmsi vědomím mravní osamělosti; tak je tomu, když se ve jménu čisté posvátné povinnosti přísně zříkáme všech pozemských statků a když se pevně rozhodneme jednu z alternativ považovat za pro nás nemožnou a druhou realizovatelnou, ačkoliv každá z nich je stejně přitažlivá a žádná vnější okolnost nás nenutí dávat přednost některému z nich. Při bližším rozboru pátého typu určení zjistíme, že se liší od předchozích typů: tam v okamžiku výběru jedné alternativy ztrácíme nebo téměř ztrácíme ze zřetele jinou, ale zde žádnou alternativu neustále neztrácíme ze zřetele. ; odmítnutím jednoho z nich si dáváme najevo, o co přesně v tuto chvíli přicházíme. My si takříkajíc záměrně pícháme jehlu do těla a pocit vnitřního úsilí, který tento akt doprovází, představuje u posledního typu odhodlání takový zvláštní prvek, který jej ostře odlišuje od všech ostatních typů a činí z něj psychický fenomén sui. generis. V naprosté většině případů naše odhodlání neprovází pocit snahy. Myslím, že se přikláníme k tomu, abychom tento pocit považovali za častější mentální jev, než ve skutečnosti je, protože v průběhu úvah si často uvědomujeme, jak velké úsilí musí být vynaloženo, chceme-li realizovat určité řešení. Později, když je činnost vykonána bez námahy, vzpomeneme si na svou úvahu a mylně dojdeme k závěru, že úsilí jsme skutečně vyvinuli my.