Můj otec zemřel dlouho a těžce. Syn se o něj obětavě staral, byl ošetřovatel i ošetřovatel. Proč se teď obviňuje? Za to, že neustále spěchal, ačkoli poslední dny a hodiny jeho otce donutily zpomalit. Kolikrát se otec zeptal: "Synu, posaď se ještě chvíli!" "Čas!" odpověděl. A utekl.
K lékaři — pro nový recept, do lékáren při hledání chybějícího léku nebo plen pro dospělé, na nějakou naléhavou schůzku. Práce vyžadovala i pozornost, čas, kontakt s klienty. Stařec ho dokonce začal občas dráždit svým zaměřením na nemoc a smrt, neochotou vstoupit do poměrů svého syna. Ale už mu došly síly.
A teď bylo jeho synovi najednou jasné, že možná nesplnil svou hlavní povinnost. Ne sestřička ani sestřička, ale syn. Šetřil na konverzaci. V nejdůležitějších okamžicích nechal svého otce samotného. Nejen o tělo, ale i o duši je třeba pečovat. Na to však neměl dostatek času. Čas a duševní síla. Podle Achmatovové byl posedlý démonem rychlosti. Otec často přes den usnul. A šel brzy spát. Pak by byl schopen udělat vše potřebné. Ale úzkost z toho, že nepřijde včas, nebo touha být včas včas, ho poháněly celou dobu. Teď už není co vracet.
Každý pocit potřebuje zrání, tedy prodloužení, pomalý čas. Kde to je?
Téma viny vůči rodičům je věčné. A stížnosti na tempo života také nejsou novinkou: na nic není dost času. Krajiny mihotající se za oknem vlaku, letadlo zabírající místo, měnící se časová pásma, ranní zvonění budíku. Není čas přivonět ke květině, natož přemýšlet o životě. To vše je pravda, ale na to jsme zvyklí.
Rychlost však dala vzniknout dalšímu problému, na který myslíme až v případě úmrtí blízkého člověka nebo vlastní nemoci. Jsme biologické bytosti. A psychologické. A každý pocit potřebuje zrání, tedy prodloužení, pomalý čas. Kde to je?
S komunikací je to stejné. "Jak se máte?" - "Ano, všechno se zdá být nic." Toto volání se stalo zvykem. Označení kontaktu je také nutné, ale stávají se události, které vyžadují jiná slova, vyžadují pauzu pro konverzaci: dcera má lásku, někdo smrtelně urazil syna, mezi manželem a ženou se protáhl mráz, matka nebo otec se cítí jako cizinci v rodině syna. A nejde o to, že byste tuto pauzu nenašli, ale dovednost takového rozhovoru se ztratila. Nemohu najít slova. Intonace není dána.
Jsme zvyklí na plynulou komunikaci, žijeme v nelidském rytmu. Doslova: v rytmu, který je pro člověka nevhodný. Vše, co můžeme a jsme schopni, nám zůstává. Právě jsme se naučili, jak ji používat. Majitelé nevýslovného bohatství jsou na mizině. A neměj za to vinit nikoho jiného než sebe.