Obsah
7:20: začátek kontrakcí
Čtvrtek, 27. prosince, 7:20 Jsem vzhůru. V podbřišku se mi objevuje bolest. Začínám si zvykat, v očekávání porodu to už nějakou dobu funguje. Je to bolestivější než obvykle a déle. O pět minut později začínáme znovu stejný cyklus a další atd. Vstanu, vykoupu se. Pokračuje, ale krůček po krůčku se kontrakce a bolest spojují. Dvě hodiny, co se to stáhne... Mimochodem... "Všechno nejlepší k narozeninám mé srdce! Ale nestresujte se tak! “. Dětem dáváme snídani, oblékáme je. Pak zavolám Catherine, porodní asistentce. Bude tam kolem 11:30…
Mezitím zvednu Reného a Romy z postele. Jsou to oni, kdo se postarají o děti při porodu. Čas, který uplyne mezi dvěma kontrakcemi, využíváme k uspořádání jídelny. Uděláme si místo, abych se mohl pohybovat, jak chci. René přichází a odchází s dětmi. Zůstáváme mezi sebou, chodíme v kruzích, tak trochu uklízíme (mezi dvěma kontrakcemi), jen moc „nepřemýšlet“, nechat věci, aby se staly…
11:40: přijíždí porodní asistentka
Přichází Catherine. Dá své vybavení do rohu a prohlíží si mě: „Mezi 4 a 5, není to špatné…“, říká. Velmi rychle, kontrakce jsou stále blíž, intenzivnější. Chodím mezi dvěma. Doporučuje mi, abych se při kontrakcích podepřel předklonem... Miminko má záda opřená o moje záda, proto kontrakce končí zády. Když změním své chování, hned vidí, že se miminko zapojuje do pánve... Potvrzuji, protože tam se pocity opravdu mění! Masíruje mi záda esenciálními oleji, Pierre mi pomáhá podporovat kontrakce při předklonu. Kolem 14:30 hod. Konečně nacházím svou pozici. Začínám mít problém udržet se na nohou, tak se jdu opřít o gauč. Na kolenou. Umožňuje mi udržet pozici v předklonu. Ve skutečnosti už tuto pozici neopouštím…
13 hodin .: Ztrácím vodu
Zde velmi jasně vstupuji do nové fáze. Mám dojem, že je to hodně dlouhé, i když vlastně všechno půjde velmi rychle. Teprve od této chvíle bude Catherine velmi přítomná. Do té doby zůstávala opravdu diskrétní. Kolem mě všechno do sebe zapadá: prostor po porodu, umyvadlo s horkou vodou (pro perineum… štěstí!)… No, přiznám se, že jsem nedodržela všechno, co !! Petr mě drží za ruku, ale ve skutečnosti se musím soustředit na sebe. Trochu jsem se uzavřel. Catherine mě povzbuzuje, vysvětluje mi, že musím své dítě doprovázet, ne ho zdržovat. Je to velmi těžké… Přijmout a nechat to jít, krok za krokem. To bolí ! Někdy se mi chce brečet, jindy křičet. Zjišťuji, že při každé kontrakci mrkám (doslova, neukazuji špatnou náladu…) a snažím se ji doprovázet. Důvěřuji Catherine a tlačím, jak mi radí („tlačit se uleví...“). Když mi říká: „No tak, to je hlava“, myslím, že se hlava začíná ukazovat. Nohy se mi třesou, nevím, jak se udržet. V tu chvíli toho moc neovládám... "Když se můžeš pustit, dej ruku, ucítíš to!" Nemůžu, mám pocit, že spadnu, když pustím pohovku! Kontrakce... Dlouhá kontrakce, která pálí, ale nutí mě vypustit hlavu (tlačit na ni...) a ramena... Fyzicky velká úleva: tělo je venku. A slyším ho křičet... ale hned!
13:30 .: Mélissa je tady!
Je 13:30... Popadla jsem své dítě. Ani nevím, jak to dobře vzít. Pierre stojí „To je Mélissa!“. Moje dítě je v pořádku. Mám ho v náručí... Následující hodiny. Mélissu nemyjeme. Setřeme to. Sedím na pohovce a pomáhají mi Pierre a Catherine. Mám to všechno proti sobě, dávám tomu pusinky, to pohlazení. Když šňůra přestane bít, Peter ji přestřihne. Dceru jsem přikládala k prsu kolem 14:XNUMX…
Chcete si o tom promluvit mezi rodiči? Vyjádřit svůj názor, přinést své svědectví? Setkáváme se na https://forum.parents.fr.