Jak může klient pochopit, že jeho práce s psychoterapeutem je efektivní?

„jasná“ terapie

V situacích, kdy klient přichází s konkrétním požadavkem – například pomoci vyřešit konflikt nebo učinit zodpovědné rozhodnutí – je poměrně snadné vyhodnotit výkon. Konflikt je vyřešen, je provedena volba, což znamená, že úkol je vyřešen. Zde je typická situace.

Přichází za mnou žena, která má problémy s manželem: na ničem se nemohou dohodnout, hádají se. Obává se, že láska, jak se zdá, je pryč, a možná je čas se rozvést. Ale přesto se chce pokusit vztah napravit. Na prvních schůzkách studujeme jejich styl interakce. Tvrdě pracuje a ve vzácných volných hodinách se setkává s přáteli. Ona se nudí, snaží se ho někam zatáhnout, on odmítá s odkazem na únavu. Ona je uražená, tvrdí, on se v reakci rozzlobí a ještě méně s ní chce trávit čas.

Bludný kruh, který, myslím, pozná mnoho. A tak s ní řešíme hádku za hádkou, snažíme se změnit reakce, chování, najít jiný přístup, v nějaké situaci jít za manželem, za něco poděkovat, něco s ním probrat… Manžel si změny všimne a také bere kroky směrem k. Postupně se vztahy stávají vřelejšími a méně konfliktními. S tím, že se to stále nedá změnit, rezignuje a učí se konstruktivně hospodařit, ale jinak považuje svůj požadavek na šedesát procent za splněný a terapii absolvuje.

Když to není jasné…

Zcela jiný příběh je, pokud klient přichází s hlubokými osobními problémy, kdy je potřeba na něm něco vážně změnit. Zde není snadné určit efektivitu práce. Proto je užitečné, aby klient znal hlavní etapy hlubinné psychoterapeutické práce.

Obvykle je prvních 10-15 setkání vnímáno jako velmi efektivních. Když si člověk začíná uvědomovat, jak je uspořádán problém, který mu brání žít, často pociťuje úlevu a nadšení.

Předpokládejme, že mě kontaktuje muž se stížnostmi na syndrom vyhoření v práci, únavu a neochotu žít. Během prvních setkání se ukáže, že vůbec neumí hájit a prosazovat své potřeby, že se živí službou druhým — v práci i v osobním životě. A konkrétně — všem vychází vstříc, se vším souhlasí, neumí říct „ne“ a trvá si na svém. Je zřejmé, že pokud se o sebe vůbec nestaráte, dostaví se vyčerpání.

A tak, když klient pochopí důvody toho, co se mu děje, vidí celkový obraz svých činů a jejich důsledků, zažije vhled — tak tady to je! Zbývá udělat pár kroků a problém bude vyřešen. Bohužel je to iluze.

Hlavní iluze

Pochopení není totéž jako rozhodnutí. Protože zvládnutí jakékoli nové dovednosti vyžaduje čas a úsilí. Klientovi se zdá, že klidně může říct „Ne, promiň, já to neumím / Ale já to chci takhle!“, protože rozumí, proč a jak to říct! A říká jako obvykle: "Ano, drahá / Samozřejmě, udělám všechno!" — a je za to na sebe šíleně naštvaný, a pak se třeba najednou zhroutí na partnera… Ale není se vlastně na co zlobit!

Lidé si často neuvědomují, že naučit se novému způsobu chování je stejně snadné jako naučit se například řídit auto. Teoreticky můžete vědět všechno, ale sedněte si za volant a zatáhněte za páku špatným směrem a pak se nevejdete na parkoviště! Naučit se novým způsobem koordinovat své jednání a přivést je k takové automatizaci, kdy řízení přestává být stresující a mění se v potěšení, vyžaduje dlouhou praxi a zároveň je dostatečně bezpečné pro vás i vaše okolí. Je to stejné jako s psychickými dovednostmi!

Nejtěžší

Proto v terapii nutně nastává fáze, kterou nazýváme „plató“. Je to jako ta poušť, kde musíte čtyřicet let chodit, kroutit se v kruhu a občas ztrácet víru v dosažení původního cíle. A to je někdy nesnesitelně těžké. Protože člověk už všechno vidí, chápe „jak by to mělo být“, ale to, co se snaží udělat, vede buď k tomu nejmenšímu, nebo k příliš silnému (a tedy neúčinnému) činu, nebo k něčemu obecně opačnému, než je žádoucí. ven — a tím se klient zhorší.

Už nechce a nemůže žít starým způsobem, ale stále neví, jak žít novým způsobem. A lidé kolem reagují na změny ne vždy příjemným způsobem. Tady byl ochotný člověk, vždy každému pomohl, zachránil ho, byl milován. Jakmile však začne bránit své potřeby a hranice, způsobí to nespokojenost: „Úplně jste se zhoršili“, „Nyní s vámi není možné komunikovat“, „Psychologie nepřinese dobré“.

Je to velmi těžké období: nadšení pominulo, potíže jsou zřejmé, jejich „zárubně“ jsou vidět na první pohled a pozitivní výsledek je stále neviditelný nebo nestabilní. Existuje mnoho pochybností: mohu se změnit? Možná opravdu děláme nesmysly? Někdy chcete se vším skončit a odejít z terapie.

Co pomáhá?

Průchod touto plošinou je snazší pro ty, kteří mají zkušenosti s blízkými důvěryhodnými vztahy. Takový člověk ví, jak se na druhého spolehnout. A v terapii specialistovi více důvěřuje, spoléhá na jeho podporu, otevřeně s ním probírá své pochybnosti a obavy. Ale pro člověka, který nevěří lidem a sobě, je to mnohem těžší. Další čas a úsilí pak vyžaduje také vybudování fungující klientsko-terapeutické aliance.

Je také velmi důležité, aby nejen klient sám byl nastaven na tvrdou práci, ale také jeho příbuzní pochopili: bude to pro něj nějakou dobu těžké, musíte být trpěliví a podporovat. Rozhodně se proto bavíme o tom, jak a o čem je informovat, o jakou podporu žádat. Čím méně nespokojenosti a větší podpory v okolí, tím snáze klient tuto fázi přežije.

pohybovat postupně

Klient chce často dosáhnout skvělého výsledku okamžitě a navždy. Pomalý pokrok si možná ani nevšimne. To je z velké části podpora psychologa — ukázat, že existuje dynamika k lepšímu a dnes člověk zvládá to, čeho včera nebyl schopen.

Pokrok může být dílčí — krok vpřed, krok zpět, krok stranou, ale rozhodně to oslavujeme a snažíme se to ocenit. Pro klienta je důležité naučit se odpouštět si neúspěchy, hledat v sobě oporu, klást si dosažitelnější cíle, snižovat vysokou laťku očekávání.

Jak dlouho může toto období trvat? Slyšela jsem názor, že hlubinná terapie vyžaduje cca rok terapie na každých 10 let života klienta. To znamená, že 30letý člověk potřebuje asi tři roky terapie, 50letý - asi pět let. To vše je samozřejmě velmi přibližné. Plató těchto podmíněných tří let tedy může být dva nebo dva a půl roku.

Prvních 10-15 setkání je tedy poměrně silný progres a pak už většina terapie probíhá v režimu plateau s velmi klidným stoupáním. A teprve když jsou všechny potřebné dovednosti postupně vypracovány, konsolidovány a sestaveny do nového holistického způsobu života, dochází ke kvalitativnímu skoku.

Jak vypadá dokončení?

Klient stále častěji nemluví o problémech, ale o svých úspěších a úspěších. Sám si všímá obtížných bodů a sám nachází způsoby, jak je překonat, chápe, jak se chránit, ví, jak se o sebe postarat, nezapomínat na druhé. To znamená, že se začíná vyrovnávat se svým každodenním životem a kritickými okolnostmi na nové úrovni. Stále více cítí, že je spokojen s tím, jak je nyní jeho život uspořádán.

Začínáme se scházet méně často, spíše kvůli záchranné síti. A pak, v určitém okamžiku, uspořádáme závěrečnou schůzku, kde s vřelostí a radostí zavzpomínáme na cestu, kterou jsme společně ušli, a určíme hlavní vodítka pro nezávislou práci klienta v budoucnu. Přibližně toto je přirozený průběh dlouhodobé terapie.