Jak vycházet s babičkami

Nedávno jsem obdržel e-mail s následujícím obsahem:

„... První výhonky zášti a podráždění ve mně vyrašily v těhotenství, kdy tchyně často opakovala: „Jen doufám, že dítě bude jako můj syn“ nebo „Doufám, že bude chytré jako jeho táta. .“ Po narození dítěte jsem se stal objektem neustálých kritických a nesouhlasných poznámek, zejména ve vztahu ke výchově (která by podle tchyně měla mít od počátku silný morální důraz), mé odmítání nucené krmení, klidný postoj k jednání mého dítěte, který mu umožňuje samostatně poznávat svět, i když ho to stojí další modřiny a boule. Tchýně mě ujišťuje, že vzhledem ke svým zkušenostem a věku zná život přirozeně mnohem lépe než my a děláme špatně, protože nechceme vyslechnout její názor. Přiznám se, že často odmítám dobrou nabídku jen proto, že byla učiněna jejím obvyklým diktátorským způsobem. Moje tchyně vnímá mé odmítnutí přijmout některé její myšlenky jako osobní odpor a urážku.

Neschvaluje mé zájmy (což v žádném případě neodráží mé povinnosti), nazývá je prázdnými a lehkovážnými, a vyvolává v nás pocit viny, když ji požádáme, aby dvakrát nebo třikrát do roka při zvláštních příležitostech hlídala děti. A přitom, když řeknu, že jsem si měla najmout chůvu, tak se strašně urazí.

Někdy chci nechat dítě s matkou, ale tchyně skrývá své sobectví pod maskou štědrosti a nechce o tom ani slyšet.

Chyby této babičky jsou tak zjevné, že vás asi ani nebude považovat za nutné je rozebírat. Ale napjatá situace umožňuje rychle vidět ty faktory, které se v jednodušším prostředí nemusí zdát tak zřejmé. Jen jedna věc je naprosto jasná: tato babička není jen „sobecká“ nebo „diktátorka“ – je velmi žárlivá.

Než budeme pokračovat v rozhovoru, musíme přiznat, že jsme se seznámili s postavením pouze jedné z konfliktních stran. Nepřestanu žasnout nad tím, jak se podstata domácího konfliktu změní poté, co vyslechnete druhou stranu. V tomto konkrétním případě však pochybuji, že by babiččin pohled výrazně ovlivnil náš názor. Ale kdybychom viděli obě ženy během hádky, pak si myslím, že bychom si všimli, že mladá matka nějak přispívá ke konfliktu. K zahájení hádky jsou potřeba minimálně dva lidé, i když je jasné, kdo je podněcovatel.

Netroufám si tvrdit, že přesně vím, co se mezi touto maminkou a babičkou děje, protože stejně jako Vy mohu problém posoudit pouze na základě dopisu. Musela jsem ale pracovat s mnoha mladými maminkami, jejichž hlavním problémem byla jejich neschopnost klidně reagovat na zásahy babiček do rodinných záležitostí a ve většině těchto případů je toho hodně společného. Nepředpokládám, že si myslíte, že uznávám myšlenku, že se pisatel dopisu snadno vzdává. Dává jasně najevo, že v některých případech pevně stojí na svých pozicích – jde o péči, krmení, odmítání přehnané ochrany – a není na tom nic špatného. Ve věci chůvy je ale zjevně méněcenná. Dle mého názoru je toho nepochybným důkazem její tón, v němž se rýsují výčitky a zášť. Ať už se jí podaří obhájit svůj argument nebo ne, stále se cítí jako oběť. A to nevede k ničemu dobrému.

Myslím, že jádro problému je v tom, že taková matka se bojí, aby babičce nezranila city nebo ji nezlobila. V tomto případě vstupuje do hry několik faktorů. Matka je mladá a nezkušená. Ale poté, co porodila další jedno nebo dvě děti, už nebude tak bázlivá. Ale o bázlivosti mladé matky nerozhoduje jen její nezkušenost. Z výzkumů psychiatrů víme, že v dospívání je dívka podvědomě schopna konkurovat téměř rovnocenně své matce. Cítí, že nyní je řada na ní, aby byla okouzlující, vedla romantický životní styl a měla děti. Cítí, že nastal čas, kdy by jí matka měla svěřit hlavní roli. Odvážná mladá dáma může tyto soutěživé pocity vyjádřit v otevřené konfrontaci — jeden z důvodů, proč se neposlušnost mezi chlapci i dívkami stává v dospívání častým problémem.

Ale ze svého soupeření s matkou (nebo tchyní) se dívka nebo mladá žena vychovaná v přísnosti může cítit provinile. I když si uvědomuje, že pravda je na její straně, je víceméně méně než její rivalka. Mezi snachou a tchyní navíc panuje zvláštní druh rivality. Snacha své tchyni nedobrovolně ukradne svého drahého syna. Sebevědomá mladá žena může cítit uspokojení ze svého vítězství. Ale pro jemnější a taktnější snachu bude tento triumf zastíněn pocitem viny, zvláště pokud má problémy s komunikací s panovačnou a skeptickou tchyní.

Nejdůležitější je povaha babičky dítěte — nejen míra její tvrdohlavosti, panovačnosti a žárlivosti, ale také obezřetnost při využívání chyb mladé maminky spojených s jejími pocity a zážitky. To jsem měl na mysli, když jsem řekl, že k hádce jsou potřeba dva lidé. Nechci říct, že matka, která mi poslala dopis, má agresivní, skandální povahu, ale chci zdůraznit, že matka, která si není úplně jistá svým přesvědčením, je snadno zranitelná ve svých citech nebo se bojí, že svou babičku rozzlobí, je dokonalou obětí pro panovačnou babičku, která ví, jak vyvolat v okolí pocit viny. Mezi těmito dvěma osobnostními typy existuje jasná korespondence.

Dokážou totiž postupně vzájemně prohlubovat své nedostatky. Jakýkoli ústupek ze strany matky neodbytným požadavkům babičky vede k dalšímu posílení její dominance. A matčiny obavy z uražení babiččiných citů vedou k tomu, že při každé příležitosti dává prozřetelně najevo, že v takovém případě může být uražena. Babička v dopise „nechce poslouchat“ o najímání chůvy a považuje různé úhly pohledu za „osobní výzvu“.

Čím víc je matka naštvaná na malicherná ublížení a zásahy ze strany babičky, tím víc se to bojí dát najevo. Situaci komplikuje fakt, že neví, jak z této nelehké situace ven, a jako auto smykující v písku se dostává stále hlouběji do svých problémů. Postupem času dochází ke stejné věci, ke které všichni docházíme, když se bolest zdá nevyhnutelná – začínáme z ní přijímat zvrácené uspokojení. Jedním ze způsobů je litovat sami sebe, vychutnávat si násilí, které se nám děje, a užívat si vlastní rozhořčení. Druhým je sdílet své utrpení s ostatními a těšit se z jejich sympatií. Obojí podkopává naše odhodlání hledat skutečné řešení problému, které nahrazuje skutečné štěstí.

Jak se dostat ze svízelné situace mladé matky, která upadla pod vliv všemocné babičky? Není snadné to udělat najednou, problém je třeba řešit postupně, získávat životní zkušenosti. Matky by si měly často připomínat, že ona i její manžel nesou za dítě právní, morální a světskou odpovědnost, a proto by se měly rozhodovat. A pokud by babička pochybovala o jejich správnosti, tak ať se obrátí na lékaře pro upřesnění. (Ty matky, které dělají správnou věc, budou lékaři vždy podporovány, protože je opakovaně naštvaly některé sebevědomé babičky, které odmítaly jejich odborné rady!) Otec musí dát jasně najevo, že právo rozhodovat má pouze a on už nebude tolerovat zásahy zvenčí. Samozřejmě, že ve sporu mezi všemi třemi by nikdy neměl jít otevřeně proti své ženě a postavit se na stranu své babičky. Pokud věří, že má babička v něčem pravdu, měl by to s manželkou probrat sám.

Vyděšená matka musí v první řadě jasně pochopit, že je to její pocit viny a strach z toho, že rozzlobí babičku, co z ní dělá terč šikanování, že se nemá za co stydět nebo se bát, a nakonec, že ​​časem by si měl vyvinout imunitu vůči píchnutí zvenčí.

Musí se matka s babičkou hádat, aby získala nezávislost? Možná na to bude muset jít dvakrát nebo třikrát. Většina lidí, kteří jsou snadno ovlivnitelní ostatními, se dokáže držet zpátky, dokud se necítí úplně uraženi – teprve potom mohou dát průchod svému legitimnímu hněvu. Jádrem problému je, že panovačná babička má pocit, že nepřirozená trpělivost její matky a její poslední citový výbuch jsou známkami její přílišné plachosti. Obě tato znamení vybízejí babičku, aby ve svém hnidopichu stále znovu pokračovala. Matka si v konečném důsledku dokáže stát za svým a držet si babičku na dálku, když se naučí sebevědomě a pevně hájit svůj názor, aniž by se rozbrečela. („Toto je nejlepší řešení pro mě i pro miminko...“, „Doktor doporučil tuto metodu...“) Klidný, sebevědomý tón je obvykle nejúčinnějším způsobem, jak babičku ujistit, že matka ví, co dělá.

Pokud jde o konkrétní problémy, o kterých matka píše, domnívám se, že by se v případě potřeby měla uchýlit k pomoci vlastní matky a profesionální chůvy, aniž by o tom informovala svou tchyni. Pokud se o tom tchyně dozví a vzbudí povyk, matka by neměla dávat najevo vinu nebo se zbláznit, měla by se chovat, jako by se nic nestalo. Je-li to možné, je třeba se vyhnout jakýmkoli sporům o péči o děti. V případě, že babička na takovém rozhovoru trvá, může o něj matka projevit umírněný zájem, vyhnout se hádce a změnit předmět hovoru, jakmile to slušnost dovolí.

Když babička vyjádří naději, že další dítě bude chytré a krásné, jako její příbuzní, může matka, aniž by se urážela, vyjádřit svou kritickou poznámku k této záležitosti. Všechna tato opatření vedou k odmítnutí pasivní obrany jako metody protiopatření, k prevenci urážlivých pocitů a k zachování vlastního klidu. Poté, co se matka naučila bránit, musí udělat další krok — přestat utíkat před babičkou a zbavit se strachu poslouchat její výčitky, protože oba tyto body do jisté míry svědčí o neochotě matky obhájit svůj názor.

Doposud jsem se soustředila na základní vztah mezi matkou a babičkou a ignorovala specifické rozdíly v názorech obou žen na takové otázky, jako je násilné krmení, způsoby a způsoby péče, drobná péče o malé dítě, dávat mu právo aby prozkoumal svět sám. Samozřejmě jako první je třeba říci, že když dojde ke střetu osobností, rozdíl v názorech je téměř nekonečný. Ostatně dvě ženy, které by se v každodenním životě staraly o dítě téměř stejným způsobem, se budou o teorii hádat až do konce století, protože každá teorie výchovy dítěte má vždy dvě strany — otázkou je, kterou přijmout. . Když se ale na někoho zlobíte, přirozeně přeháníte rozdíly mezi úhly pohledu a vrhnete se do boje jako býk na červený hadr. Pokud najdete půdu pro možnou dohodu s protivníkem, pak se jí vyhýbáte.

Nyní se musíme zastavit a uznat, že postupy péče o děti se za posledních dvacet let dramaticky změnily. Aby je babička přijala a souhlasila s nimi, musí prokázat extrémní flexibilitu mysli.

Pravděpodobně v době, kdy babička sama vychovávala své děti, byla poučena, že stravování dítěte mimo plán vede k zažívacím potížím, průjmům a rozmazluje miminko, že pravidelnost stolice je klíčem ke zdraví a že ji podporuje včasné zasazení na nočník. Ale teď se po ní najednou požaduje, aby věřila, že flexibilita v rozvrhu krmení je nejen přijatelná, ale i žádoucí, že pravidelnost stolice nemá žádnou zvláštní hodnotu a že dítě by se nemělo dávat na nočník proti jeho vůli. Moderním mladým matkám, které dobře znají nové metody výchovy, nebudou tyto změny připadat tak radikální. Aby matka pochopila babiččinu úzkost, musí si představit něco naprosto neuvěřitelného, ​​jako je krmení novorozence smaženým vepřovým masem nebo jeho koupání ve studené vodě!

Pokud byla dívka vychována v duchu nesouhlasu, pak je zcela přirozené, že když se stane matkou, bude podrážděná radami svých babiček, i když jsou rozumné a podávané taktně. Ve skutečnosti jsou téměř všechny novopečené matky včerejšími teenagery, které se snaží samy sobě dokázat, že jsou vůči nevyžádaným radám přinejmenším otevřené. Většina babiček, které mají smysl pro takt a sympatie k maminkám, to chápe a snaží se je svými radami obtěžovat co nejméně.

Mladá maminka, která se od dětství stará o domácnost, je ale schopná zahájit debatu (o kontroverzních výchovných metodách) se svou babičkou, aniž by čekala na náznaky jejího nesouhlasu. Znal jsem mnoho případů, kdy matka dělala příliš dlouhé intervaly mezi krmením a sázením na nočník, dovolila dítěti udělat z jídla skutečný nepořádek a nezastavila jeho extrémní gu.e.sti, ne proto, že by věřila ve prospěch takové akce, ale protože jsem podvědomě cítil, že by to babičku velmi rozrušilo. Matka tak viděla příležitost zabít několik much jednou ranou: neustále babičku škádlit, doplácet jí za všechnu její minulou hnidopišskou práci, dokazovat, jak jsou její názory staromódní a ignorantské, a naopak ukazovat, jak sama velmi rozumí moderním metodám vzdělávání. Samozřejmě, že v rodinných sporech o moderní nebo staromódní rodičovské metody se většina z nás – rodičů a prarodičů – uchyluje k hádkám. Na takových sporech zpravidla není nic špatného, ​​navíc si je válčící strany dokonce užívají. Ale je velmi špatné, pokud se drobné hádky rozvinou v neustálou válku, která se nezastaví po mnoho let.

Jen ta nejzralejší a sebevědomější maminka si snadno nechá poradit, protože se nebojí být na babičce závislá. Pokud má pocit, že to, co slyšela, není pro ni nebo pro dítě vhodné, může radu taktně odmítnout, aniž by o ní dělala velký rámus, protože ji nepřemoží zadržované pocity zášti nebo viny. Na druhou stranu babičku těší, že byla požádána o radu. S výchovou dítěte si starosti nedělá, protože ví, že čas od času bude mít příležitost vyjádřit svůj názor na tuto problematiku. A i když se to snaží nedělat příliš často, nebojí se občas dát nevyžádanou radu, protože ví, že její matka se tím nezlobí a vždy ji může odmítnout, pokud se jí to nebude líbit.

Možná je můj názor příliš ideální pro reálný život, ale zdá se mi, že obecně odpovídá pravdě. Ať je to jak chce, rád bych to zdůraznil schopnost požádat o radu nebo pomoc je známkou zralosti a sebevědomí. Podporuji maminky a babičky v jejich snaze najít společnou řeč, protože z dobrých vztahů budou těžit a uspokojit nejen ony, ale i děti.