Jak vychovat optimistické dítě

Ve školních osnovách takový předmět není. Jak však optimismu doma nikdo neučí. „Často se rodičů ptám, jaké vlastnosti chtějí u svých dětí rozvíjet, a ani jednou se nezmínili o optimismu,“ říká psycholožka a koučka Marina Melia. – proč? Pravděpodobně toto slovo znamená naivitu, nedostatek kritického myšlení, tendenci dívat se na svět přes růžové brýle. Život potvrzující postoj ve skutečnosti neruší střízlivé vnímání reality, ale přispívá k odolnosti vůči obtížím a ochotě dosahovat cílů.

„Optimistické myšlení je založeno na sebedůvěře, schopnosti najít řešení každého problému a vytrvat,“ připomíná pozitivní psycholog Oleg Sychev. Ale mohou rodiče s jiným, pesimistickým pohledem na život naučit toto dítě?

Na jedné straně se děti nedobrovolně učí náš postoj ke světu, osvojují si postoje, jednání, emoce. Ale na druhou stranu „pesimista, který si osvojil principy pozitivního myšlení, se s největší pravděpodobností stane „učeným optimistou“, vyrovnanějším člověkem, odolným vůči obtížím a konstruktivním,“ domnívá se Oleg Sychev. Šance vytvořit u dítěte pozitivní postoj k sobě a světu u psychologicky kompetentního rodiče je tedy velká.

1. Reagovat na jeho potřeby

Malé dítě objevuje svět. Statečně se dostává ze známého prostředí, zkouší, očichává, osahává, dělá první krůčky. Nechat ho experimentovat je důležité, ale nestačí. „Aby si dítě užilo nezávislé akce a neztratilo zájem o hledání, potřebuje podporu dospělých, včasnou reakci na jeho potřeby,“ poznamenává Oleg Sychev. "Jinak si zvykne očekávat to nejhorší, nejprve od blízkých lidí a pak od celého světa."

Podpořte jeho iniciativy, poslouchejte, odpovídejte na otázky a nezapomeňte se podělit o to, co vám dělá radost – seznamte ho s hudbou, přírodou, četbou, nechte ho dělat, co ho zajímá. Nechte ho růst s přesvědčením, že život připravuje mnoho radosti. To stačí k úsilí o budoucnost.

2. Udržujte jeho víru v úspěch

V dítěti, které se často potýká s neřešitelnými problémy, se hromadí prožitek frustrace a bezmoci, objevují se beznadějné myšlenky: „Pořád se mi to nedaří“, „Nemá cenu se ani snažit“, „Nejsem schopen“ atd. Co by měli rodiče dělat? ? Donekonečna opakujte: „Skončil jsi, můžeš“? „Dítě má smysl chválit a povzbuzovat, když je úkol v jeho silách, když už je blízko výsledku a chybí mu jen vytrvalost,“ vysvětluje Oleg Sychev. „Pokud ale potíže souvisejí s nedostatkem znalostí a dovedností nebo s nepochopením toho, co změnit ve svém jednání, bude užitečnější nepoplácat se po zádech, ale jemně navrhnout, co a jak dělat, pomoci jim zvládnout dovednosti/znalosti, které jim chybí.“

Povzbuďte své dítě, aby mělo pocit, že jakýkoli problém lze vyřešit samo (pokud vynaložíte více úsilí, zjistíte více informací, naučíte se lepšímu postupu) nebo s pomocí někoho jiného. Připomeňte mu, že je normální hledat podporu, mnoho úkolů lze vyřešit jen společně a ostatní mu rádi pomohou a obecně něco společně udělají – to je skvělé!

3. Analyzujte své reakce

Všímáte si toho, co obvykle říkáte dětem v případě jejich chyb a omylů? „Jejich vlastní vnímání do značné míry závisí na našich reakcích,“ vysvětluje Marina Melia. Dítě zakoplo a upadlo. co uslyší? První možnost: „Co jsi nešikovný! Všechny děti jsou jako děti a tahle určitě posbírá všechny boule. A druhý: „To je v pořádku, to se stává! Cesta je drsná, buďte opatrní."

Nebo jiný příklad: školák přinesl dvojku. První varianta reakce: „U vás je to tak vždycky. Zdá se, že nemáš vůbec tušení." A druhý: „Asi ses špatně připravil. Příště byste se měli více věnovat řešení příkladů.

„V prvním případě jsme přesvědčeni, že pro dítě vždy všechno dopadne špatně a „ať uděláte cokoliv, je to zbytečné,“ vysvětluje odborník. – A ve druhé mu dáme najevo, že špatná zkušenost mu pomůže vyrovnat se s obtížemi v budoucnu. Pozitivní zpráva pro rodiče: „Víme, jak to napravit, neustupujeme, hledáme možnosti a dosáhneme dobrého výsledku.“

4. Vypěstujte si návyk vytrvalosti

Obvyklý případ: dítě, které se sotva setkalo s neúspěchem, ukončí to, co začalo. Jak ho naučit, aby chyby nedramatizoval? "Zeptejte se ho, co je podle jeho názoru příčinou obtíží," navrhuje Oleg Sychev. "Pomozte mu zjistit, že to není ani tak o schopnostech, ale o tom, že takový úkol vyžaduje více úsilí, více znalostí a dovedností, které lze získat, pokud se nevzdáte a nebudete usilovat o cíl."

Zvláště důležité je zdůraznění role úsilí a vytrvalosti. „Hlavní je nevzdávat se! Když to nevyjde teď, půjde to později, až na to přijdeš / naučíš se něco, co potřebuješ / najdeš někoho, kdo ti může pomoci.“ Pochvalu si nezaslouží ani tak dosažení výsledku, ale úsilí: „Jste skvělí! Pracovali jsme tak tvrdě, hodně jsme se naučili při řešení tohoto problému! A dosáhli zaslouženého výsledku!“ Taková chvála posiluje myšlenku, že vytrvalost vyřeší jakýkoli problém.

„Při diskuzi o příčinách problémů se vyhněte negativnímu srovnávání s ostatními lidmi,“ připomíná psycholog. Pokud od své dcery uslyšíte, že „nekreslí tak dobře jako Máša“, řekněte, že se od sebe všichni lišíme schopnostmi a dovednostmi, takže nemá smysl se srovnávat s ostatními. Jediný opravdu důležitý rozdíl, který nakonec vede k výsledku, je to, kolik úsilí a vytrvalosti člověk vynakládá na dosažení cílů.

5. Usnadněte mu komunikaci v bezpečném prostředí

Děti, které jsou pesimistické, mohou být kvůli svým negativním očekáváním a citlivosti vůči odmítnutí poněkud méně společenské a zdrženlivější ve vztazích s ostatními. Někdy to vypadá jako stydlivost. „Plaché dítě, které má problémy s komunikací, může těžit z jakékoli zkušenosti, která posiluje jeho pozitivní očekávání,“ říká Oleg Sychev.

Za prvé, samotní rodiče by se měli vyvarovat negativního hodnocení a častěji s ním vzpomínat na jeho úspěchy, byť skromné. A kromě toho je žádoucí plánovat komunikační situace v bezpečném prostředí, kde je dítě přijímáno a respektováno, kde se cítí kompetentní. Může to být komunikace s mladšími dětmi nebo hodiny v jeho oblíbeném kroužku, kde se mu hodně daří. V takovém příjemném prostředí se dítě méně bojí kritiky a odsouzení od ostatních, přijímá více pozitivních emocí a zvykne si dívat se na svět se zájmem a nadějí.