Pro vybudování zdravého a naplňujícího vztahu stojí za to zjistit, zda člověka upřímně milujeme, nebo ho prostě litujeme. To prospěje oběma, je si jistá psychoterapeutka Irina Belousovová.
Málokdy přemýšlíme o soucitu s partnerem. Obvykle tento pocit prostě nepoznáváme. Nejprve partnera několik let litujeme, pak si všimneme, že je něco špatně. A teprve poté si položíme otázku: "Je to vůbec láska?" Začneme něco tušit, hledáme informace na webu a když máme štěstí, jdeme k psychologovi. Teprve poté začíná seriózní duševní práce, která pomůže upřímně se podívat na to, jaký máme vztah k milované osobě, a také odhalit faktory a předpoklady, které k tomu vedly.
Co je to láska?
Láska znamená schopnost a touhu dávat a přijímat. Skutečná výměna je možná pouze tehdy, když partnera vnímáme jako sobě rovného a zároveň ho přijímáme takového, jaký je, a nikoli „upravovaného“ pomocí jeho vlastní fantazie.
Ve vztahu rovnocenných partnerů je normální projevovat soucit, sympatie. Pomáhat v obtížích je důležitou součástí zdravého vztahu, ale existuje tenká hranice mezi touhou pomáhat a úplnou kontrolou toho druhého. Právě tato kontrola je důkazem toho, že partnera spíše nemilujeme, ale litujeme.
Takový projev lítosti je možný pouze ve vztazích mezi rodiči a dítětem: litující osoba pak přebírá odpovědnost za vyřešení obtíží druhého, přičemž nebere v úvahu úsilí, které partner vynakládá, aby našel cestu z obtížné situace. Ale vztahy, zejména ty sexuální, se „zhroutí“, když partneři začnou hrát nevhodné role – zejména role dítěte a rodiče.
co je lítost?
Lítost k partnerovi je potlačovaná agrese, která se objevuje, protože mezi svými vlastními emocemi nepoznáváme úzkost. Díky ní je v její hlavě postavena vlastní představa o tom, co se děje, a často se jen málo podobá realitě.
Jeden z partnerů například nezvládá své životní úkoly a druhý partner, který ho lituje, si v hlavě konstruuje ideální obraz milované osoby. Ten, kdo lituje, v tom druhém nepoznává silného člověka, schopného ustát těžkosti, ale zároveň se bojí, že s ním ztratí kontakt. V tuto chvíli začíná dopřávat slabému partnerovi.
Žena, která lituje svého muže, má mnoho iluzí, které jí pomáhají udržovat a udržovat image dobrého člověka. Raduje se ze samotného faktu manželství – jejího manžela, možná ne nejlepšího, „ale mého“. Jako by její smysl pro sebe jako sexy ženu, pozitivně přijímanou společností, závisel jen na něm. Jen její manžel ji potřebuje jako lítostnou „mámu“. A chce věřit, že je žena. A to jsou různé role, různé pozice.
Pro ženatého muže, který lituje své manželky, je také výhodné hrát roli rodiče pro svou insolventní partnerku. Ona je obětí (života, druhých) a on je zachránce. Lituje ji, chrání ji před různými útrapami a živí tak své ego. Obraz toho, co se děje, se opět ukazuje jako zkreslený: je přesvědčen, že se staví do role silného muže, ale ve skutečnosti to ani není „tatínek“, ale … matka. Jsou to totiž matky, které si obvykle utírají slzy, soucítí, tisknou si je k hrudi a uzavírají se před nepřátelským světem.
Kdo žije ve mně?
Všichni máme vnitřní dítě, které potřebuje soucit. Toto dítě si neví rady samo a zoufale hledá dospělého, někoho, kdo je schopen se o všechno postarat. Jedinou otázkou je, v jakých situacích tuto verzi sebe sama přinášíme na jeviště života a dáváme jí volný průchod. Nestává se tato „hra“ stylem našeho života?
Tato role má i kladné vlastnosti. Poskytuje zdroje pro kreativitu a hru, dává příležitost cítit se bezpodmínečně milován, zažít lehkost bytí. Ale nemá emocionální zdroje na řešení problémů a převzetí odpovědnosti za svůj život.
Je to naše dospělá, zodpovědná část, která rozhoduje o tom, zda vyměnit svůj vlastní život za lítost druhých, nebo to neudělat.
Každý má přitom verzi, která se kdysi projevila k řešení vzniklých problémů. V obtížné situaci bude spoléhání se na ni konstruktivnější než na toho, kdo potřebuje soucit. Klíčový rozdíl mezi těmito verzemi je v tom, že jedna vždy převezme odpovědnost za rozhodnutí, zatímco druhá to neustojí a zkresluje naši realitu a bude požadovat, aby o všem rozhodovala za ni.
Lze ale tyto role obrátit? Nechat se obejmout, dostat do popředí dětskou část, zastavit se včas a říct si: „To je ono, mám dost tepla od svých příbuzných, teď půjdu a vyřeším své problémy sám“?
Pokud se rozhodneme vzdát se odpovědnosti, ztratíme jak moc, tak svobodu. Proměníme se v dítě a zaujmeme pozici oběti. Co mají děti kromě hraček? Jen závislost a žádné výhody pro dospělé. O tom, zda žít výměnou za soucit či ne, však rozhodujeme pouze my a naše dospělá část.
Nyní, když rozumíme rozdílu mezi pravou láskou a pocitem lítosti, rozhodně si nezaměníme jedno za druhé. A pokud přesto pochopíme, že role v našem vztahu s partnerem jsou zpočátku špatně postavené nebo se časem pletou, nejlepší, co můžeme udělat, je zajít za odborníkem. Pomůže vám na to všechno přijít a promění práci na objevování vašeho skutečného vztahu s partnerem v jedinečný proces učení.