Udělám to...zítra

Není mezi námi tolik lidí, kteří dělají vše včas, aniž by to odkládali na později. Ale jsou miliony těch, kteří rádi odkládají na později: věčné odklady způsobené zvykem odkládat na zítřek to, co je dnes již pozdě, se týkají všech aspektů našeho života – od čtvrtletních zpráv po výlety s dětmi do zoo .

Co nás děsí? Faktem je: musíte to začít dělat. Samozřejmě, že když termíny utíkají, začneme stále míchat, ale často se ukáže, že už je pozdě. Někdy všechno končí smutně – ztráta zaměstnání, neúspěch u zkoušky, rodinný skandál… Psychologové uvádějí tři důvody tohoto chování.

Vnitřní strachy

Člověk, který vše odkládá na později, si nejen neumí zorganizovat čas, ale bojí se jednat. Požádat ho, aby si koupil diář, je jako požádat člověka v depresi, aby se „na problém podíval v pozitivním světle“.

„Nekonečné prodlevy jsou jeho strategií chování,“ říká José R. Ferrari, Ph.D., profesor na DePaul University na Americké univerzitě. – Uvědomuje si, že je pro něj těžké začít jednat, ale nevnímá skrytý smysl svého chování – touhu bránit se. Taková strategie se vyhýbá konfrontaci s vnitřními strachy a úzkostmi.

Snaha o ideál

Prokrastinátoři se bojí, že nebudou neúspěšní. Paradoxem ale je, že jejich chování zpravidla vede k neúspěchům a selháním. Odkládají věci na druhou kolej a utěšují se iluzí, že mají velký potenciál a v životě ještě uspějí. Jsou o tom přesvědčeni, protože jejich rodiče od dětství opakovali, že jsou nejlepší, nejtalentovanější.

„Věřili ve svou výjimečnost, i když v hloubi duše o tom samozřejmě nemohli nepochybovat,“ vysvětlují Jane Burka a Lenora Yuen, americké výzkumnice zabývající se syndromem prokrastinace. "Stárnou a odkládají řešení problémů, stále se zaměřují na tento ideální obraz svého vlastního "já", protože nejsou schopni přijmout skutečný obraz."

Neméně nebezpečný je i opačný scénář: když jsou rodiče neustále nešťastní, dítě ztrácí veškerou chuť jednat. Později bude čelit rozporu mezi neustálou touhou stát se lepším, dokonalejším a omezenými příležitostmi. Být předem zklamaný, nezačít podnikat je také způsob, jak se chránit před případným neúspěchem.

Pocit protestu

Někteří lidé se řídí zcela jinou logikou: odmítají se podřídit jakýmkoli požadavkům. Jakoukoli podmíněnost považují za zásah do své svobody: neplatí řekněme za jízdu autobusem – a vyjadřují tak protest proti pravidlům přijatým ve společnosti. Poznámka: I nadále budou nuceni uposlechnout, když to od nich v osobě správce vyžaduje zákon.

Burka a Yuen vysvětlují: „Vše se děje podle scénáře z dětství, kdy rodiče kontrolovali každý jejich krok a nedovolili jim projevit nezávislost.“ V dospělosti tito lidé uvažují takto: „Teď se nemusíte řídit pravidly, situaci zvládnu sám.“ Ale takový boj zanechává samotného zápasníka poraženým – vyčerpává ho, nezbavuje ho obav z dávného dětství.

Co mám dělat?

Zkrátit sobectví

Pokud si budete i nadále myslet, že nejste ničeho schopni, vaše nerozhodnost se jen zvýší. Pamatujte: setrvačnost je také známkou vnitřního konfliktu: jedna polovina z vás chce jednat, zatímco druhá ji odrazuje. Poslouchejte sami sebe: odoláváte akci, čeho se bojíte? Zkuste hledat odpovědi a zapisovat si je.

Začněte krok za krokem

Rozdělte úkol do několika kroků. Mnohem efektivnější je vytřídit jednu zásuvku, než se přesvědčovat, že ji zítra rozeberete celou. Začněte s krátkými intervaly: „Od 16.00:16.15 do XNUMX:XNUMX vyložím účty.“ Postupně se začnete zbavovat pocitu, že se vám to nepodaří.

Nečekejte na inspiraci. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že to potřebují, aby mohli začít podnikat. Jiní zjistí, že pracují lépe, když jsou termíny napjaté. Ne vždy je ale možné spočítat čas, který zabere vyřešení problému. Kromě toho mohou na poslední chvíli nastat nepředvídané potíže.

Odměňte se

Samozvané ocenění se často stává dobrým podnětem ke změně: přečtěte si další kapitolu detektivky, kterou jste začali třídit v novinách, nebo si vezměte dovolenou (alespoň na pár dní), když odevzdáte zodpovědný projekt.