Saudade je portugalské slovo, které znamená pocit prázdnoty generovaný vzdáleností instalovanou s milovanou osobou. Je to tedy pocit nedostatku, místa nebo osoby, éry. Slovo vypůjčené z portugalské kultury, které je nyní široce používáno ve francouzštině, i když ho nelze přeložit, protože emoce, které vyjadřuje, jsou tak složité.

Etymologický řád, nostalgie pochází z latiny ukončena, a znamená komplexní míchání emocí současně s melancholií, nostalgií a nadějí. První výskyt tohoto slova by pocházel z doby kolem roku 1200 v baladách portugalských trubadúrů. Hluboce zakořeněný v portugalské kultuře je základem mnoha mýtů, jako je například Dom Sebastiao.

Toto slovo evokuje směs sladkých a hořkých emocí, kde si pamatujeme chvíle strávené, často s milovanou osobou, o které víme, že bude těžké vidět, že se znovu stane. Ale naděje přetrvává.

Neexistuje žádné francouzské ekvivalentní slovo, které by překládalo slovo „saudade“ z portugalštiny, a to z dobrého důvodu: je obtížné najít slovo, které by zahrnovalo jak radostnou vzpomínku, tak utrpení spojené s nespokojeností, lituje, a zároveň se s ním mísí s nemožnou nadějí . Je to slovo evokující tajemnou směsici rozporuplných emocí na památku minulosti, jejíž původ nedokázali určit lingvisté.

Portugalský spisovatel Manuel de Melo kvalifikoval saudade touto frází: „Bem que se padece y mal que se disfruta“; což znamená „způsobené dobro a zlo užívané“, což shrnuje význam jediného slova saudade.

Toto slovo však mohlo mít tolik nuancí a významů, že několik spisovatelů nebo básníků poskytlo vlastní představu o tom, co je saudade. Například Fernando Pessoa, slavný portugalský spisovatel, to definoval jako „poezii fado“. Všichni se však shodují, že v tomto slově vidí extrémní nostalgii, trochu jako výraz „slezina“, který proslavil Baudelaire.

Fado je portugalský hudební styl, jehož důležitost a popularita je v Portugalsku zásadní. Tradičně je to žena, která zpívá za doprovodu dvanáctistrunné kytary v podání dvou mužů. Právě prostřednictvím tohoto hudebního stylu byla saudade nejčastěji vyjádřena v textech básníků a zpěváků. V těchto hudebních textech lze evokovat nostalgii za minulostí, chybějícími lidmi, ztracenou láskou, lidským stavem a měnícími se pocity v průběhu času. Zpívání těchto pocitů umožňuje posluchačům skutečně porozumět nejednoznačnému významu saudade. Jsou to výrazové prostředky, které jsou s tímto termínem spojeny jeho portugalskou kulturní historií. Ačkoli je toto slovo hluboce portugalské a nelze ho přeložit, zůstává proto přístupné každému, kdo je schopen číst srdcem emoce vyjádřené zpěvačkou fado, jako je Amalia Rodrigues, známá zpěvačka, která se nesla svým hlasem. plné emocí fado po celém světě, a tím i znalosti saudade.

Mnoho lingvistů, filozofů, filologů a spisovatelů se v knihách a románech pokusilo kvalifikovat saudade. Adelino Braz, v části Nepřeložitelné: studium saudade, kvalifikuje toto slovo jako „napětí mezi protiklady“: na jedné straně pocit nedostatku, na straně druhé naděje a touha znovu objevit. co nám chybí.

Portugalský jazyk používá výraz „mít saudády“, jejichž předmětem může být milovaný člověk, místo, stav podobný dětství.

"Mám minulost," zdůrazňuje Pessoa ve své korespondenci, "pouze saudády pohřešovaných osob, které jsem miloval; není to saudade doby, ve které jsem je miloval, ale samotná saudade těchto lidí “.

Podle Inês Oseki-Dépré ve své knize saudáda, portugalský původ nostalgie bude spojeno s prvními výboji v Africe. Je to prostřednictvím tohoto slova nostalgie že osadníci vyjadřovali své city k vlasti z Madeiry, Alcazarquiviru, Arcily, Tangeru, Kapverd a Azor.

Nakonec tento pocit saudade přináší do hry stejně ambivalentní vztah, a to jak v minulosti, tak v současnosti. Jsme rádi, že jsme přítomni v minulosti, a jsme smutní, že jsme v přítomnosti prošli.

Nakonec je saudade absolutní nostalgií, směsicí emocí rezonujících v různých časoprostorech naší mysli, kde je láska minulostí, ale stále přítomna.