„Nejlepší způsob, jak najít svobodu, je stát se tím, co společnost nazývá bezdomovcem,“ říká Bob Wells, hrdina knihy Nomadland a stejnojmenného oscarového filmu. Bob není vynález autorů, ale skutečný člověk. Před pár lety začal bydlet v dodávce a poté založil stránku s radami pro ty, kteří se stejně jako on rozhodli vystoupit ze systému a vydat se na cestu ke svobodnému životu.
"Poprvé jsem zažil štěstí, když jsem začal bydlet v náklaďáku." Příběh nomáda Boba Wellse
Na pokraji bankrotu
Van odysea Boba Wellse začala asi před dvaceti lety. V roce 1995 prošel těžkým rozvodem s manželkou, matkou jeho dvou malých synů. Žili spolu třináct let. Podle vlastních slov byl „na dluhovém háku“: dluh činil 30 dolarů na maximálně využívaných kreditních kartách.
Anchorage, kde jeho rodina pobývala, je největší město na Aljašce a bydlení je tam drahé. A z 2400 dolarů, které muž každý měsíc nosil domů, polovina šla jeho bývalé manželce. Bylo nutné někde přespat a Bob se přestěhoval do města Wasilla, sedmdesát kilometrů od Anchorage.
Před mnoha lety tam koupil asi hektarový pozemek se záměrem postavit dům, ale na místě byly zatím jen základy a podlaha. A Bob začal bydlet ve stanu. Udělal z místa jakési parkoviště, odkud mohl jezdit do Anchorage — pracovat a vidět děti. Bob každý den přejížděl mezi městy a plýtval časem a penězi na benzín. Počítala se každá koruna. Málem propadl zoufalství.
Přesun na náklaďák
Bob se rozhodl udělat experiment. Aby ušetřil palivo, začal trávit týden ve městě, spal ve starém pickupu s přívěsem a na víkendy se vracel do Wasilly. Peníze byly o něco jednodušší. V Anchorage Bob zaparkoval před supermarketem, kde pracoval. Manažerům to nevadilo, a když někdo nepřišel na směnu, zavolali Bobovi – vždyť je tam vždycky – a tak si vydělával přesčasy.
Bál se, že už není kam spadnout. Říkal si, že je bezdomovec, smolař
V té době si často říkal: "Jak dlouho to vydržím?" Bob si nedokázal představit, že by vždy bydlel v malém pickupu, a začal zvažovat jiné možnosti. Cestou do Wasilly míjel sešlý kamion s cedulí PRODEJ zaparkovaný před elektroprodejnou. Jednoho dne tam šel a zeptal se na auto.
Dozvěděl se, že kamion jel plnou rychlostí. Byl prostě tak nevzhledný a zbitý, že se ho šéf styděl posílat na výlety. Žádali za to 1500 dolarů; přesně tato částka byla vyhrazena pro Boba a on se stal majitelem starého vraku.
Stěny korby byly na výšku něco málo přes dva metry, vzadu byly zvedací dveře. Podlaha měla dva a půl krát tři a půl metru. Malá ložnice už brzy vyjde, pomyslel si Bob a rozložil dovnitř pěnu a přikrývky. Ale když tam strávil noc poprvé, najednou začal plakat. Ať si říkal cokoli, situace se mu zdála neúnosná.
Bob nebyl nikdy zvlášť hrdý na život, který vedl. Když ale ve čtyřiceti nasedl do náklaďáku, zmizely i poslední zbytky sebeúcty. Bál se, že už není kam spadnout. Muž kriticky zhodnotil sám sebe: pracujícího otce dvou dětí, který nedokázal zachránit rodinu a propadl se natolik, že žije v autě. Říkal si, že je bezdomovec, smolař. "Noční pláč se stal zvykem," řekl Bob.
Tento kamion se stal jeho domovem na dalších šest let. Takový život ho ale oproti očekávání ke dnu nestáhl. Změny začaly, když se usadil ve svém těle. Z listů překližky Bob vyrobil patrovou postel. Spala jsem ve spodním patře a horní patro jsem používala jako šatnu. Do náklaďáku dokonce vmáčkl pohodlnou židli.
Když jsem nastoupil do náklaďáku, uvědomil jsem si, že vše, co mi společnost řekla, byla lež.
Ke stěnám připevněné plastové police. S pomocí přenosné lednice a dvouplotýnkového sporáku vybavil kuchyňský kout. Nabral vodu v koupelně obchodu, jen sebral láhev z kohoutku. A o víkendech za ním jezdili synové. Jeden spal na posteli, druhý v křesle.
Po chvíli si Bob uvědomil, že už mu tolik nechybí jeho starý život. Naopak, při pomyšlení na některé domácí aspekty, které ho nyní netrápily, zejména na účty za nájem a energie, málem vyskočil radostí. A za ušetřené peníze vybavil svůj náklaďák.
Utmelil stěny a střechu, koupil topení, aby v zimě při poklesu teplot pod nulu nezamrzl. Vybavený ventilátorem ve stropě, aby v létě netrpěl horkem. Poté již nebylo těžké světlo vést. Brzy dokonce dostal mikrovlnku a televizi.
"Poprvé jsem zažil štěstí"
Bob byl na tento nový život tak zvyklý, že nepřemýšlel o pohybu, ani když motor začal chátrat. Prodal svůj pozemek ve Wasille. Část výtěžku šla na opravu motoru. "Nevím, jestli bych měl odvahu vést takový život, kdyby mě okolnosti nenutily," přiznává Bob na svém webu.
Ale teď, když se ohlíží zpět, se z těchto změn raduje. „Když jsem nastoupil do náklaďáku, uvědomil jsem si, že všechno, co mi společnost řekla, byla lež. Údajně jsem povinen se oženit a bydlet v domě s plotem a zahradou, chodit do práce a být na konci života šťastný, ale do té doby zůstat nešťastný. Poprvé jsem zažil štěstí, když jsem začal bydlet v náklaďáku.“