Co máme na mysli, když druhému říkáme „miluji“ a „chci být s tebou“? Jak odlišit infantilní sen o tom, že je o vás postaráno, od zralého a upřímného citu? Jednáme s odborníkem.
Udělej mě šťastným
Když vstupujeme do vztahu, ne vždy chápeme, že na začátku romantického vztahu se chováme trochu jinak než v běžném životě. A proto jsme někdy zklamaní jak v sobě, tak v partnerovi.
Maria, 32, říká: „Když jsme spolu chodili, byl perfektní – pozorný, citlivý, staral se o mě a miloval, cítila jsem, jak je pro něj důležité, že se bál, že mě ztratí. Vždy tam byl, přišel na první zavolání i uprostřed noci. Byl jsem tak šťastný! Ale když jsme spolu začali bydlet, najednou se u něj projevil nějaký vlastní byznys, touha odpočinout si a začal si mě mnohem méně všímat. Možná to není moje osoba…“
Co se stalo? Maria před sebou viděla skutečného muže, samostatného člověka, který má v jejím životě kromě ní i sebe. A tato realita se jí vůbec nelíbí, protože v ní promlouvá dětská touha: „Chci, aby se všechno točilo kolem mě.“
Ale jiný nemůže zasvětit svůj život tomu, abychom byli neustále šťastní. Bez ohledu na to, jak drahé jsou vztahy, jsou pro nás důležité i naše vlastní zájmy, potřeby a touhy, osobní prostor a čas. A to je jemné umění — najít rovnováhu mezi životem v páru a svým vlastním.
Pětačtyřicetiletý Dmitry nemá rád, když jeho žena mluví o něčem nepříjemném. Stahuje se a vyhýbá se takovým rozhovorům. Jeho vnitřní vzkaz manželce zní: Hlaďte mě, říkejte jen dobré věci, a pak budu šťastný. Ale život v páru je nemožný bez mluvení o problémech, bez konfliktů, bez obtížných pocitů.
Touha manželky přivést Dmitrije do rozhovoru hovoří o její ochotě řešit problémy, ale pro Dmitrije je to obtížné. Ukáže se, že chce, aby mu jeho žena udělala radost, ale nemyslí si, že jí možná něco chybí, něco ji rozčiluje, protože se na něj obrací s takovou žádostí.
Co očekáváme od partnera?
Další postoj, se kterým lidé vstupují do vztahů, je: „Věnujte svůj život tomu, abyste mě dělali šťastným, sloužil mým potřebám a já vás budu využívat.“
Je jasné, že tento vztah nemá s láskou nic společného. Očekávání, že nás ten druhý vždy udělá šťastnými, nás odsuzuje především k hlubokému zklamání a naznačuje, že je důležité na sobě a svých postojích pracovat.
Když říkají „chci být s tebou“, lidé často míní jakousi „ideální“ část partnera, ignorují jeho lidskou stránku, kde je místo pro nedokonalost. Očekávání, že ten druhý bude vždy „hodný“, „pohodlný“, je zcela nereálné a narušuje budování zdravých vztahů.
Velmi často říkáme, že jsme s partnerem nespokojeni, ale často přemýšlíme o našich „nedostatcích“? Nepřestáváme ve svých blízkých vidět to dobré, na co bychom se měli ve vztazích spoléhat? Oceňujeme a všímáme si jeho předností, nebo se pro nás staly samozřejmostí?
Láska je starost pro dva
Budování vztahů, vytváření zvláštního prostoru lásky a intimity je starostí dvou a oba k nim dělají kroky. Pokud očekáváme, že bude „chodit“ pouze partner, ale neplánujeme se hýbat, svědčí to o naší infantilní pozici. Ale obětovat se druhému, vzít na sebe veškerou práci, včetně práce emoční, také není nejzdravější pozice.
Jsou všichni připraveni pracovat ve vztahu a nepřesouvat tyto starosti na partnera? Bohužel ne. Ale pro každého je užitečné se nad sebou zamyslet, položit si následující otázky:
- Proč si myslím, že je v pořádku jít s proudem?
- Kam se dostanu, když se nebudu starat o vztahy, přestanu do nich investovat své úsilí, přebírat za ně zodpovědnost?
- Co se stane, když se nevzdám pozice „Jsem, kdo jsem, nezměním se — tečka“?
- Co ohrožuje neochotu učit se a brát v úvahu své „jazyky lásky“?
Zde jsou dvě metafory, které vám pomohou pochopit, jak důležitý je příspěvek obou partnerů do vztahu.
Představme si chodícího člověka. Co se stane, když se jedna noha táhne, „odmítne“ jít? Jak dlouho snese druhá noha dvojitou zátěž? Co se stane s touto osobou?
Nyní si představte, že vztah je pokojová rostlina. Aby byla živá a zdravá, pravidelně kvetla, je potřeba ji zalévat, vystavovat světlu, vytvářet správnou teplotu, přihnojovat, roubovat. Bez náležité péče zemře. Vztahy, pokud se o ně nestarají, umírají. A taková péče je stejnou odpovědností obou. Vědět to je klíčem k pevnému vztahu.
Pochopení a přijetí odlišností partnerů jim pomáhá podnikat kroky k sobě navzájem. I ten nejbližší člověk je jiný než my a touha ho změnit, udělat mu pohodlí pro sebe znamená, že ho nepotřebujete (takového, jaký je).
Právě ve vztazích se můžete naučit vidět jinakost, naučit se ji přijímat a chápat, objevovat jiné, na rozdíl od těch vašich, způsoby, jak žít, komunikovat, řešit problémy, reagovat na změny.
Zároveň je důležité nerozpustit se v partnerovi, nekopírovat jeho způsob interakce se světem a sebou samým. Naším úkolem je přece rozvíjet se bez ztráty identity. Můžete se naučit něco nového, když to přijmete jako dar od partnera.
Psycholog a filozof Erich Fromm tvrdil: «... Láska je aktivní zájem, zájem o život a blaho toho, koho milujeme.» Ale upřímný zájem je místo, kde se snažíme vidět toho druhého takového, kým je, než bezmyšlenkovitě zlepšovat jeho život. To je tajemství upřímných a harmonických vztahů.