Každý dokáže vyjmenovat spoustu jeho „špatných“ vlastností, které by chtěl mít pod kontrolou. Náš publicista psychoterapeut Ilja Latypov věří, že ostatní stále vidí to pravé my. A přijímají nás takové, jací jsme.
V naší představě o tom, jak dobře nás ostatní lidé mohou „číst“, existují dva extrémy. Jedním je pocit, že jsme zcela průhlední, prostupní, že nejsme schopni nic skrýt. Tento pocit transparentnosti je zvláště silný při prožívání studu nebo jeho lehčí variace, trapnosti — to je jeden z rysů studu.
Ale je tu ještě jeden extrém, spojený s tím prvním, představa, že jsme schopni před ostatními skrývat to, co se bojíme nebo stydíme ukázat. Vyčnívá vám bříško? Pořádně to zatáhneme a budeme tak chodit pořád — nikdo si toho nevšimne.
Vada řeči? Budeme pečlivě sledovat naši dikci — a vše bude v pořádku. Třesí se ti hlas, když si děláš starosti? "Nadměrné" zarudnutí obličeje? Nepříliš dobře podaný projev? Hnusné dovádění? To vše se dá skrýt, protože naše okolí, když to uvidí, se od nás jistě odvrátí.
Je těžké uvěřit, že se k nám ostatní chovají dobře, když vidí mnoho z našich vlastností.
Kromě tělesného postižení existují i osobnostní rysy. Můžete se za ně stydět a pilně se maskovat v domnění, že se nám je podaří zneviditelnit.
Chamtivost nebo lakomost, zřejmá zaujatost (zejména je-li pro nás důležitá objektivita – pak budeme předpojatost velmi pečlivě skrývat), upovídanost, impulzivnost (to je škoda, pokud si ceníme zdrženlivosti) – a tak dále, každý z nás může jmenovat spoustu z našich „špatných“ funkcí, které se snažíme co nejlépe ovládat.
Ale nic nefunguje. Je to jako tahání břicha: vzpomínáte si na pár minut a pak se vaše pozornost přepne a – ach hrůza – vidíte ho na náhodné fotce. A tahle hezká žena ho viděla – a ještě s tebou flirtovala!
Je těžké uvěřit, že se k nám ostatní chovají dobře, když vidí mnoho našich rysů, které bychom rádi skryli. Zdá se, že s námi zůstávají, protože se dokážeme ovládat – ale není tomu tak. Ano, nejsme transparentní, ale nejsme ani neprostupní.
Naše osobnost, jaká už je, je vytahována zpoza všech mříží, které na to byly stavěny.
Naše představa o tom, čím jsme pro ostatní lidi, jak nás vnímají a jak nás ostatní ve skutečnosti vidí, jsou neshodné obrazy. Uvědomění si tohoto rozdílu je nám však dáno s obtížemi.
Občas – když se vidíme na videu nebo slyšíme svůj vlastní hlas v nahrávce – narazíme jen na nejnápadnější nesoulad mezi tím, jak vidíme a slyšíme sami sebe – a tím, jak jsme pro ostatní. Ale právě s nimi – jako ve videu – komunikují ostatní.
Například se mi zdá, že jsem navenek klidný a nevyrušený, ale při pohledu ze strany vidím úzkostného, neklidného člověka. Naši blízcí to vidí a vědí – a my stále zůstáváme „naši“.
Naše osobnost, jaká už je, se vynoří zpoza všech mřížek, které jsou pro ni postaveny, a naši přátelé a příbuzní se s ní potýkají. A kupodivu se nerozprchnou hrůzou.