Obsah
Škola: jak jsem odpovídal na otázky dětí ohledně útoků?
Elodie L. je učitelkou ve třídě CE1 ve 20. pařížském obvodu. Stejně jako všichni učitelé i ona minulý víkend obdržela řadu e-mailů od ministerstva národního školství, které jí říkaly, jak vysvětlit studentům, co se stalo. Jak mluvit o útocích na děti ve třídě, aniž byste je šokovali? Jakou řeč přijmout, aby je uklidnila? Naše učitelka udělala maximum, říká nám.
„Každý víkend jsme byli zaplaveni dokumenty z ministerstva, které nám měly poskytnout postup, jak studentům říct o útocích. Mluvil jsem s několika učiteli. Všichni jsme měli evidentně otázky. Četl jsem tyto četné dokumenty s velkou pozorností, ale pro mě bylo vše zřejmé. Co mě ale mrzí, je, že nám ministerstvo nedalo čas na konzultaci. Ve výsledku jsme to udělali sami před začátkem vyučování. Celý tým se sešel v 7 hodin ráno a dohodli jsme se na hlavních pokynech pro řešení této tragédie. Rozhodli jsme se, že minuta ticha proběhne v 45:9, protože v kantýně to prostě nešlo. Poté se každý mohl zorganizovat, jak chtěl.
Nechávám děti, aby se svobodně vyjádřily
Děti jsem přivítal jako každé ráno v 8:20. V CE1 jsou všichni ve věku 6 až 7 let. Jak jsem si dokázal představit, většina si byla vědoma útoků, mnozí viděli násilné obrazy, ale nikoho se to osobně nedotklo. Začal jsem tím, že jsem jim řekl, že to byl trochu zvláštní den, že nebudeme dělat stejné rituály jako obvykle. Požádal jsem je, aby mi řekli, co se stalo, aby mi popsali, jak se cítili. Naskočilo mi, že děti vyprávěly fakta. Hovořili o mrtvých – někteří dokonce znali počet – o raněných nebo dokonce o „zlých lidech“... Mým cílem bylo otevřít debatu, vymanit se z faktu a směřovat k porozumění. Děti by vedly dialog a já bych se odrazila od toho, co říkaly. Jednoduše řečeno, vysvětlil jsem jim, že lidé, kteří páchali tato zvěrstva, chtějí vnutit své náboženství a své myšlení. Dále jsem mluvil o hodnotách republiky, o tom, že jsme svobodní a že chceme svět v míru a že musíme respektovat ostatní.
Děti především uklidněte
Na rozdíl od „po Charliem“ jsem viděl, že tentokrát se děti cítily více znepokojené. Jedna holčička mi řekla, že se bojí o svého otce policistu. Pocit nejistoty tu je a musíme s ním bojovat. Kromě informační povinnosti je úlohou učitelů studenty uklidnit. To bylo hlavní poselství, které jsem chtěl dnes ráno sdělit, říct jim: „Nebojte se, jste v bezpečí. “ Po debatě jsem požádal studenty, aby nakreslili obrázky. Pro děti je kresba dobrým nástrojem k vyjádření emocí. Děti kreslily tmavé, ale i veselé věci jako květiny, srdíčka. A myslím, že to dokazuje, že někde pochopili, že i přes to zvěrstvo musíme žít dál. Pak jsme udělali minutu ticha, v kruzích a potřásli si rukama. Bylo tam hodně emocí, uzavřel jsem to slovy, že „zůstaneme svobodní myslet si, co chceme, a že nám to nikdo nikdy nemůže vzít“.