Děti by měly být „šlechetně zanedbávány,“ říká švýcarský psychoterapeut Allan Guggenbühl. Je zastáncem toho, abychom děti méně rozmazlovali a dávali jim více svobody. Pro mnoho rodičů je nesmírně těžké o tom rozhodnout, protože společnost tlačí odevšad. Strach být zlý, nepozorný, lhostejný je příliš velký a není zcela jasné, jak se ho zbavit.
Švýcarský psychoterapeut na rozdíl od mnoha jiných autorů zná z vlastní terapeutické praxe obavy mnoha otců a matek. Zdá se jim, že své dítě nevychovávají dostatečně dobře a pozorně na to, aby tiše existovalo v naší „neoliberální společnosti“.
Allan Guggenbühl ve filmu To nejlepší pro mé dítě. Jak připravujeme naše děti o dětství,“ vyzývá matky a otce k odvaze a důrazně se zasazuje o právo dětí na hravé dětství a spontánní, chaotické dospívání, ve kterém je jim dovoleno zkoušet samy sebe a dělat chyby.
Trvá na uvolnění kontroly a sdělování dospělých: méně školy, méně zábran, více volného prostoru, benevolentnější rodičovské zanedbávání a více bezcílného „toulání“ dítěte. Koneckonců, rodiče, bez ohledu na to, jak smutné to bylo číst, nemusí nutně vědět lépe než jejich dítě správné rozhodnutí pro jeho budoucí život.
„Adolescenti už nechtějí, aby jejich budoucnost formulovali a budovali dospělí, chtějí si ji navrhnout sami,“ píše autor.
Nesvoboda dětí
Co se stane s dětmi, které teď mají všechno? Stanou se z nich samolibí egocentrici nebo bezmocní dospělí? V první řadě by se měl člověk bát jejich selhání, je přesvědčený psychoterapeut.
„Děláte děláte medvědí službu, když jim odstraňujete překážky v cestě a neustále uspokojujete všechny jejich potřeby. Začínají mít pocit, že okolí by mělo plnit jejich přání, a je nespravedlivé, když ne. Ale život může být tvrdý a rozporuplný."
Není ale za fenoménem «helikoptérových rodičů» (tento termín se zrodil jako obraz matek a otců věčně kroužících nad dítětem) snaha ochránit dítě před tímto nespravedlivým světem? Je jasné, že rodiče chtějí pro své dítě to nejlepší.
Snížil se počet dětí v rodinách, zvýšil se věk rodičů. Starší rodiče se o své děti více bojí – to je fakt. Svobodné dítě riskuje, že se stane emocionálně nabitým projektem. Takoví rodiče mají navíc na dítě více času a to u něj jde často stranou.
Děti si přestaly volně hrát na ulici. Pro kontakt s vrstevníky jim stačí mobilní telefony. Cestu do školy nyní zajišťují služby «máma-taxi». Houpačky a skluzavky na hřištích jsou plné dětí, které jsou neustále pod kontrolou rodičů nebo chův.
Volný čas dítěte – od předškoláka až po absolventa – je přísně organizován, jakýkoli žert nebo teenagerovský experiment se okamžitě stává společensky nepřijatelným a je interpretován jako patologie a dokonce i duševní porucha.
Pak se ale nabízí otázka: jak velkou svobodu dítě potřebuje a jak velkou péči? Kde je zlatá střední cesta? „Děti potřebují pečovatele, na které se mohou spolehnout,“ říká Allan Guggenbühl. — Nepotřebují však dospělé, kteří jim vnucují různé programy. Nechte děti, ať si zvolí své vlastní zájmy.
Práce, nejen studium
Co děti potřebují, aby byly šťastné? Podle Allana Guggenbühla potřebují lásku. Hodně lásky a zásadového přijetí od rodičů. Potřebují ale i cizí lidi, kteří s nimi budou komunikovat a postupně je uvádět do světa. A zde hraje důležitou roli škola. I zde má však psycholog výhrady.
Musíte se učit, ale pauzu na jiné užitečné činnosti. Dětská pracovní síla? To by bylo řešení! postuluje curyšský psychoterapeut. „Od devíti let vydávejte noviny jednou týdně místo chození do školy. A tak to šlo několik měsíců." Tím se rozšíří možnosti dítěte.
Využijete ji při skladových pracích, práci na poli nebo v malých obchodních případech — například brigáda na prodejně při vykládání zboží na regály, výpomoc na pokladně, úklidové služby a poradenství pro zákazníky. Restaurace nabízí mnoho příležitostí k výdělku.
Plat by podle autora knihy neměl odpovídat úrovni dospělých, ale z pohledu dítěte by měl být významný. Guggenbühl je přesvědčen, že to dětem poskytne vědomí skutečné odpovědnosti a efektivity ve světě dospělých.
Problém Guggenbuhlovy knihy, stejně jako mnoha podobných učebnic o rodičovství, je však v tom, že její závěry platí pouze pro podskupinu populace, tvrdí kritici. Při pohledu na regály v knihkupectvích by si někdo mohl myslet, že kontrola a povzbuzování evropských rodičů je obrovský společenský problém.
Ve skutečnosti tomu tak zdaleka není. Mnohem palčivějším problémem je, že například v Německu žije 21 % všech dětí trvale v chudobě. V Brémách a Berlíně je každé třetí dítě chudé, dokonce i v bohatém Hamburku žije každé páté dítě pod hranicí chudoby. A jak taková statistika bude vypadat, když se podíváte do Ruska?
Děti žijící pod hranicí chudoby jsou neustále v psychickém stresu, stísněných životních podmínkách, jejich rodiče nemají peníze na zdravé jídlo, vzdělání, koníčky a dovolené. Rozmazlení a libování si v rozmarech jim rozhodně nehrozí. Bylo by hezké, kdyby poradci z řad dětských a adolescentních psychoterapeutů věnovali svůj čas a pozornost i tomuto aspektu dětství.