Proč je se ženami, které sedí s dětmi, zacházeno hůře než se služebnictvem?
Někdo řekne, říká se, že zuří tukem. Manžel přináší alespoň plat, ale do práce vás nedohání. Existují také takové případy - otec rodiny trvá na tom, aby mladá matka kromě dětí udělala ještě něco jiného, aby přinesla rodině peníze. Jako by mateřství nebyly peníze. A jako by o svůj výdělek přišla z vlastní vůle. Děti byly stvořeny společně, že? Přesto mladá matka vřela a ona … Určitě mezi našimi čtenáři budou tací, kteří s jejím postojem souhlasí.
„Nedávno k nám přišli na večeři příbuzní mého manžela: jeho sestra a její manžel. Seděli jsme u stolu a měli jsme velmi příjemný čas: chutné jídlo, smích, nezávazná konverzace. Obecně naprostá relaxace. To znamená, že takto trávili čas. V té době jsem byl v jakémsi paralelním vesmíru. Kuře jsem naporcoval na vhodné kousky, namazal chléb máslem, vytáhl z muffinů „ty hnusné rozinky“, utřel si pusu, posunul židle, zvedl tužky z podlahy, odpověděl našim dvěma dětem na spoustu otázek a šel na záchod s dětmi (a když je, a když jsem je potřebovala), setřela z podlahy rozlité mléko. Podařilo se mi sníst něco horkého? Otázka je řečnická.
Kdybych já tři a děti měli večeři, bral bych všechen ten povyk jako samozřejmost. Ale u stolu se mnou seděli další tři lidé. Zcela zdravý, výkonný, ne paralyzovaný a ne slepý. Ne, možná stačilo jejich dočasné ochrnutí, nevím. Ale myslím, že s nimi bylo všechno v pořádku. Ani jeden z nich nezvedl prst, aby mi pomohl. Vypadá to, že sedíme ve stejné limuzíně, ale mě a děti od nich dělí zvukotěsná neprůhledná přepážka.
Abych byl upřímný, zdálo se mi, že jsem byl přítomen nějaké jiné večeři. V pekle.
Proč se zdá normální, že se všichni chovají k mámě jako ke služebnictvu, chůvě a hospodyni, když jsou všichni v jednom? Vždyť točím jako veverka v kolečku 24 hodin denně 7 dní v týdnu a bez přestávky na oběd. A zároveň samozřejmě žádný plat. A víte, kdybych měla chůvu, chovala bych se k ní lépe, než ke mně vlastní rodina. Zkusil bych jí alespoň dát čas spát a jíst.
Ano, jsem hlavní rodič. Ale není to jediné! Není to tak moc magie a magie, abyste otřeli dětskou tvář. Nejsem jediný, kdo umí nahlas číst pohádky. Jsem si jistá, že děti budou moci bavit hrát bloky s někým jiným než se mnou. Ale nikoho to nezajímá. Musím.
Těžko říct, kdo může za to, že se k nám takhle přistupuje. Všechno v mé rodině funguje stejně. Otec bude nadšeně mluvit se svým zbožňovaným zetěm, přičemž nevěnoval absolutně žádnou pozornost tomu, že zatímco my s matkou myli nádobí, dítě vytáhlo ze stolu misku koláčů a ty se rozházely po podlaze .
Můj vlastní manžel preferuje roli přívětivého hostitele, kterého rád hraje před dospělými. Nelíbí se mu ale role jeho otce během našich společných východů z domu. A to mě prostě štve. Je samozřejmě možné, že celý problém jsem vlastně já. Možná bych měl přestat zvládat své povinnosti, které na mě byly tak vysoké?
Například bych mohl vařit večeři ne pro šest lidí, ale pro tři. Neměli hosté dost jídla? Jaká škoda. Dáte si pizzu?
Jak to, že u stolu nebylo dost židle pro mámu? Oh, co dělat? Bude muset počkat v autě.
Nebo při rodinné večeři jsem mohl předstírat, že jsem otrávený, a zavřít se do koupelny. Mohl bych říci, že musím jít spát a nechat někoho jiného, aby se postaral o přípravu na procházku.