Obsah
Hra na hraní rolí je způsob modelování psychologické situace, který rozvíjí určité psychologické a sociální dovednosti.
Nedobrovolné hraní rolí
Nedobrovolné hry na hraní rolí, to je především:
- dětské hry
„Sám jsem řídil pánev, na mostě…“ Dítě hraje roli pánve.
- domácí manipulační hry (podle E. Berne)
Podle Erica Bernea jsou každodenní hry souborem masek a vzorců chování, které se používají polovědomě nebo nevědomě, ale za určitým účelem. Je to „řada dodatečných transakcí s dobře definovaným a předvídatelným výsledkem. Jde o opakující se soubor někdy monotónních transakcí, které navenek vypadají docela věrohodně, ale mají skrytou motivaci; zkrátka je to série pohybů obsahujících past, nějaký druh úlovku. Například:
Prodejce: Tento model je lepší, ale je dražší, nemůžete si ho dovolit.
Zákazník: Beru to! [i když do výplaty zbývá půl měsíce a padesát dolarů v kapse]
Typické "Ahoj!" - "Ahoj!" s pokračováním o počasí platí i pro hry, protože se řídí přesně definovaným scénářem pro každou kulturu.
Náhodné hraní rolí
Vztah mezi hercem a rolí, autorem a postavami textu či obrazu, hráčem a postavou je mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo. Za prvé, je to obousměrný proces, který ovlivňuje obě strany. Maska se nevnucuje ze strany, organicky vyrůstá z obličeje. Nikdo nikdy nebude moci hrát tu či onu roli kvalitativně, aniž by měl rysy postavy, kterou hraje. Hráč připravující se na roli postavy, která se postavě nijak nepodobá, bude nucen rozvíjet vlastnosti této postavy, protože jinak nemá smysl nasazovat masku. Mechanicky nasazená maska, ať je jakkoli kvalitní, bude vždy mrtvá maska, což je pro hry nepřijatelné. Podstatou hry není předstírat postavu, ale stát se jí. S pozdravem.
Role v podání herců
Herec si vybírá řadu rolí, které pak během své kariéry hraje. Geniální herec toto spektrum neustále rozšiřuje a zkouší úplně jiné role — nejde o lež a schopnost předstírat, ale o flexibilitu vědomí, která vám umožní vžít se do role. Ale když v sobě vyrostete novou roli, nejen že tu roli oživíte sami se sebou, ale také ji uděláte svou součástí. O Nemiroviči-Dančenkovi, jak se zdá, řekli, že když se připravoval hrát darebáky, báli se k němu celý den přiblížit, a to nejen během představení.
Sublimace v kreativitě (psaní, kreslení, hudba)
Autor vytváří galerii postav, zvyká si na každou z nich. Způsob kreslení jen křivých autoportrétů není ani grafomanie, to jsou eseje na střední škole, ale tvrdit, že ten či onen autor se v žádném díle nekreslil, je úplně nesmyslné. Do každé z postav se autor vtahuje, protože jinak žádná nemůže ožít. I když brilantní autor popisuje skutečného člověka, nebude to jen Boris Godunov, Černyševskij a Stalin, bude to Puškinův Godunov, Nabokovův Černyševskij nebo Solženicynův Stalin — autor do postavy vždy vnáší část sebe sama. Na druhou stranu, stejně jako v případě herce, autor všechny postavy vstřebává, pěstuje je v sobě, než je popisuje, stává se jimi. Ano, autor může nenávidět to či ono své postavy. Ale — o to nebezpečnější pro autora, protože přechází v sebenenávist. K čertu s touhle postavou.
Příběhové hry (hraní rolí, rekonstrukce)
Tato odrůda v jistém smyslu spojuje obě předchozí. Hráč si může vybrat své vlastní hotové postavy, jako je herec; umí si vymyslet vlastní, jako autor si může vzít hotové a obměňovat je pro sebe… Jako herec si zvykne reagovat na jméno postavy, mluvit jeho hlasem, používat jeho gesta. Hráč si může vzít několik postav (v «teoreticky» i současně), může si vzít postavy jiných lidí a hrát je s respektem k postavě — díky čemuž identifikace s postavou slábne. Rekonstrukce jako celek dává stejný psychologický obraz.
Školení rolí
Rozdíl mezi tréninky hraní rolí a jinými typy her je v tom, že jsou směrového charakteru, jedná se o cílevědomou práci na individuálních osobnostních rysech. Často se používá nácvik rolí
- identifikace latentních charakterových rysů (včetně skrytých a explicitních komplexů)
- upoutání hráčovy pozornosti na určité vlastnosti jeho postavy
- rozvoj dovedností chování v situacích tohoto typu.
V závislosti na osobních vlastnostech a na úkolech tréninku hraní rolí si hráč může během hry vybrat několik linií chování.
- Drtivá většina hráčů se drží toho prvního a nejpřirozenějšího: jde o masku sebe sama, lehce vyretušovanou a vylepšenou. Používá ho většina začátečníků na začátku terapie. K vytvoření prvního dojmu z hráče obvykle stačí první maska, i když mnoho detailů a spodních proudů zůstává nejasných.
- Jak herní situace postupuje, hráč se uvolňuje a cítí se stále jistější. Pokračuje ve hře sám sebe a postupně si tuto masku rozvíjí, v podmíněné situaci si dovoluje víc, než by si dovolil ve skutečné. V této fázi se začínají objevovat latentní a potlačené charakterové rysy. Hráč obdaruje své oblíbené postavy těmi vlastnostmi, které by v sobě chtěl rozvíjet. Proto je zde vhodné sledovat vnitřní motivaci hráče, která se může projevit na jeho postavách. Existuje však nebezpečí stagnace: ve značné části případů hráč sám nepřekročí tuto fázi. Začne hraní rolí superhrdinů, kteří porazí každého; superhrdinky, které chce každý, a kombinace těchto dvou typů.
- Na další úrovni hráč začíná experimentovat s rolemi. Zkouší postavy, stále více nepodobné první masce a stále podivnější a nečekanější. Přibližně ve stejné fázi přichází pochopení, že postava je modelem chování. Po vypracování behaviorálních dovedností pro různé typy situací je hráč začne kombinovat v reálném životě a pociťuje takové uplatnění dovedností, jako je „předvádění“ konkrétní postavy. Jinými slovy, po nashromáždění značného počtu linií chování hráč vidí, která z nich je pro konkrétní situaci nejvhodnější („Jo, raději bych tu postavu hrála…“), což mu umožňuje jednat s největší účinnost. Tento proces má ale i stinnou stránku. Za prvé, nebezpečí uvíznutí ve druhé fázi je plné úniku a rozštěpení osobnosti: hráč se bojí přenést behaviorální dovednosti z modelové situace do skutečné. Zadruhé, je docela obtížné určit, zda předvádění parchantů je „vyfukování páry“, ventilování negativních emocí – nebo rozvíjení dovedností. Opakované opakování může přinést psychologické a sociální dovednosti do automatismu, který hrozí vážnými následky, pokud si hráč zpočátku omylem zvolí linii chování.