Mnoho z nás má právě tu kamarádku, která, když se dostane do jejího „bolavého“ tématu, nemůže přestat. "Ne, no, dovedete si představit..." - začíná příběh, známý nervóznímu klíštěti. A ani si neumíme představit, jak je možné po stoosmnácté reprezentovat to samé. Jen to spouští mechanismus, který je vlastní každému z nás, abychom se zafixovali na neopodstatněná očekávání. V nejzávažnějším, patologickém případě se tato posedlost může rozvinout v posedlost.
Jsme oběťmi i rukojmími svých vlastních očekávání: od lidí, od situací. Jsme zvyklejší a klidnější, když náš obraz světa „funguje“, a snažíme se události interpretovat způsobem, který je pro nás srozumitelný. Věříme, že svět funguje podle našich vnitřních zákonů, „předvídáme“ ho, je nám to jasné — alespoň dokud se naše očekávání naplní.
Pokud jsme zvyklí vidět realitu v černých barvách, nedivíme se, že se nás někdo snaží oklamat, okrást. Ale věřit v akt dobré vůle nefunguje. Růžové brýle jen malují svět ve veselejších barvách, ale podstata se nemění: zůstáváme v zajetí iluzí.
Zklamání je cesta okouzlených. Ale okouzleni jsme všichni bez výjimky. Tento svět je šílený, mnohostranný, nepochopitelný. Někdy jsou porušovány základní zákony fyziky, anatomie, biologie. Nejhezčí dívka ve třídě je najednou chytrá. Losers a povaleči jsou úspěšné startupy. A nadějnému vynikajícímu studentovi, kterému se předpovídaly úspěchy na poli vědy, se věnuje hlavně osobní zápletka: už se mu daří.
Možná právě tato nejistota dělá svět tak fascinujícím a děsivým. Děti, milenci, rodiče, blízcí přátelé. Kolik lidí zaostává za našimi očekáváními. Náš. Očekávání. A to je podstata celé otázky.
Očekávání jsou jen naše a nikoho jiného. Člověk žije tak, jak žije, a apelovat na pocit viny, cti a povinnosti je to poslední. Vážně — ne «jako slušný člověk bys měl...» Nikdo nám nic nedluží. Je to smutné, je to smutné, je to trapné. Vyklepává vám to půdu pod nohama, ale je to tak: tady nikdo nikomu nic nedluží.
Nutno uznat, že to není nejoblíbenější poloha. A přesto se ve světě, kde se vláda zastává hypoteticky ublížených citů, tu a tam ozývají hlasy, že za své pocity můžeme sami.
Za to, že očekávání nejsou naplněna, je odpovědný ten, komu patří. Očekávání ostatních k nám nepatří. Prostě nemáme šanci se jim rovnat. A tak je to i u ostatních.
Co si vybereme: budeme obviňovat ostatní, nebo budeme pochybovat o své vlastní přiměřenosti?
Nezapomínejme: čas od času ty ani já neospravedlňujeme očekávání jiných lidí. Tváří v tvář obvinění ze sobectví a nezodpovědnosti je zbytečné se vymlouvat, hádat se a snažit se cokoli dokázat. Jediné, co můžeme udělat, je říct: „Je mi líto, že jsi tak naštvaný. Je mi líto, že jsem nesplnil vaše očekávání. Ale jsem tady. A nepovažuji se za sobce. A bolí mě, že si myslíš, že jsem takový. Zbývá jen pokusit se udělat, co můžeme. A doufat, že ostatní udělají totéž.
Nenaplnit očekávání ostatních a být zklamán sám sebou je nepříjemné, někdy až bolestivé. Rozbité iluze poškozují sebevědomí. Otřesené základy nás nutí přehodnotit pohled na sebe, svůj intelekt, přiměřenost našeho vnímání světa. Co si vybereme: budeme obviňovat ostatní, nebo budeme pochybovat o své vlastní přiměřenosti? Bolest staví na misky vah dvě nejvýznamnější veličiny – naši sebeúctu a význam druhého člověka.
Ego nebo láska? V tomto boji nejsou žádní vítězové. Kdo potřebuje silné ego bez lásky, kdo potřebuje lásku, když se považuješ za nikoho? Většina lidí se do této pasti dříve nebo později chytí. Dostáváme se z toho poškrábaní, promáčknutí, ztracení. Někdo volá, aby to viděl jako novou zkušenost: ach, jak snadné je posoudit zvenčí!
Ale jednoho dne nás předběhne moudrost a s ní i přijetí. Poklesl zápal a schopnost neočekávat od druhého zázraky. Milovat to dítě v něm, kterým kdysi byl. Vidět v něm hloubku a moudrost, a ne reaktivní chování tvora, který se chytil do pasti.
Víme, že náš milovaný je větší a lepší než tato konkrétní situace, která nás kdysi tak zklamala. A konečně chápeme, že naše možnosti ovládání nejsou neomezené. Necháváme věci, aby se nám stávaly.
A tehdy začínají skutečné zázraky.