V londýnském metru se odehrála zvláštní akce: cestující dostali „Tube Chat?“ odznaky. („Pojďme si promluvit?“), povzbuzovat je, aby více komunikovali a byli otevření vůči ostatním. Britové byli k této myšlence skeptičtí, ale publicista Oliver Burkeman trvá na tom, že to dává smysl: Cítíme se šťastnější, když mluvíme s cizími lidmi.
Vím, že riskuji ztrátu britského občanství, když řeknu, že obdivuji čin Američana Jonathana Dunna, iniciátora Let's Talk? Víte, jak reagoval na nepřátelský postoj Londýňanů k jeho projektu? Objednal jsem dvakrát tolik odznaků, naverboval dobrovolníky a znovu se vrhl do bitvy.
Nechápejte mě špatně: jako Brit jsem si jako první myslel, že ti, kteří nabízejí více komunikace s cizinci, by měli být uvězněni bez soudu. Ale když se nad tím zamyslíte, pořád je to zvláštní reakce. Akce nakonec nevynutí nechtěné konverzace: pokud nejste připraveni komunikovat, nenoste odznak. Ve skutečnosti všechna tvrzení směřují k tomuto argumentu: je pro nás bolestné sledovat, jak se ostatní cestující, nemotorně koktající, snaží zahájit dialog.
Ale pokud nás tak děsí pohled na lidi, kteří se ochotně zapojují do běžného rozhovoru na veřejnosti, snad nemají problémy?
Odmítnout myšlenku komunikace s cizími lidmi znamená kapitulovat před hlupáky
Protože pravda, soudě podle výsledků výzkumu amerického učitele a specialisty na komunikaci Keo Starka, je taková, že se vlastně stáváme šťastnějšími, když mluvíme s cizími lidmi, i když jsme si předem jisti, že to neuneseme. Toto téma lze snadno přivést k problému porušování hranic, drzého pouličního obtěžování, ale Keo Stark okamžitě dává najevo, že nejde o agresivní invazi do osobního prostoru — takové jednání neschvaluje.
Ve své knize When Strangers Meet říká, že nejlepší způsob, jak se vypořádat s nepříjemnými, otravnými formami interakce mezi cizími lidmi, je podporovat a rozvíjet kulturu vztahů založenou na citlivosti a empatii. Úplně odmítnout myšlenku komunikace s cizími lidmi je spíše jako kapitulovat před hlupáky. Setkání s cizími lidmi (v jejich správné inkarnaci, objasňuje Keo Stark) se ukáží jako „krásná a nečekaná zastavení v obvyklém, předvídatelném toku života... Najednou máte otázky, na které jste si mysleli, že už znáte odpovědi.“
Kromě opodstatněného strachu z obtěžování nás myšlenka zapojit se do takových rozhovorů vytáčí, pravděpodobně proto, že skrývá dva běžné problémy, které nám brání být šťastní.
Řídíme se pravidlem, i když se nám to nelíbí, protože si myslíme, že to ostatní schvalují.
První je, že jsme špatní v „afektivním předpovídání“, to znamená, že nejsme schopni předvídat, co nás udělá šťastnými, „zda hra stojí za svíčku“. Když vědci požádali dobrovolníky, aby si představili, že mluví s cizími lidmi ve vlaku nebo autobuse, byli většinou zděšeni. Když byli požádáni, aby to udělali v reálném životě, mnohem pravděpodobněji řekli, že si výlet užili.
Dalším problémem je fenomén «pluralistické (mnohonásobné) nevědomosti», kvůli kterému se řídíme nějakým pravidlem, ač se nám nehodí, protože věříme, že to ostatní schvalují. Mezitím zbytek myslí úplně stejným způsobem (jinými slovy, nikdo nevěří, ale všichni si myslí, že všichni věří). A ukázalo se, že všichni cestující ve voze mlčí, i když ve skutečnosti by některým nevadilo mluvit.
Nemyslím si, že skeptici budou spokojeni se všemi těmito argumenty. Sám jsem se jimi jen stěží nechal přesvědčit, a proto mé poslední pokusy o komunikaci s cizími lidmi nebyly příliš úspěšné. Ale přesto přemýšlejte o afektivním předpovídání: výzkum ukazuje, že našim vlastním předpovědím nelze věřit. Takže jsi si docela jistý, že nikdy nebudeš nosit Let's Talk? Možná je to jen známka toho, že by to stálo za to.
Zdroj: The Guardian.
O autorovi: Oliver Burkeman je britský publicista a autor knihy Protijed. Protijed na nešťastný život“ (Eksmo, 2014).