Je to velmi podobné tomu, jak jsme se v dětství učili cizí jazyk. Tady sedíme na hodině, čteme si učebnici – potřebujeme říct to a to, tady píšeme na tabuli a učitel zkontroluje, jestli je to pravda nebo ne, ale odejdeme ze třídy – a zůstala tam angličtina / němčina , za dveřmi. Nebo učebnice v kufříku, u které není jasné, jak ji aplikovat do života – kromě toho, že udeří otravného spolužáka.
Také s meditací. Dnes často zůstává něčím, co se „rozdává“ za zavřenými dveřmi. Šli jsme „do třídy“, každý se posadil do lavice (nebo do lavice), posloucháme paní učitelku, která říká „jak by to mělo být“, zkoušíme, vnitřně se hodnotíme – vyšlo/nešlo zacvičíme si a když opustíme meditační sál, necháme cvičení tam, za dveřmi. Jdeme na zastávku nebo na metro, zlobíme se na dav u vchodu, děsíme se těch, které jsme od šéfa nestihli, vzpomeneme si, co potřebujeme koupit v obchodě, jsme nervózní z nezaplacených účtů. Pro praxi je pole neorané. Ale nechali jsme ji TAM, s koberečky a polštáři, aromatickými tyčinkami a učitelem v lotosové pozici. A tady musíme znovu, jako Sisyfos, zvednout tento těžký kámen do strmé hory. Z nějakého důvodu je nemožné „vložit“ tento obrázek, tento model ze „síně“ každodennímu povyku.
Meditace v akci
Když jsem chodila na jógu zakončenou šavásanou, jeden pocit mě neopouštěl. Tady ležíme a relaxujeme, pozorujeme vjemy a doslova o patnáct minut později, v šatně, je mysl již zachvácena nějakými úkoly, hledáním řešení (co udělat k večeři, stihnout vyzvednout objednávku, dokončit práci). A tato vlna vás zavede na špatné místo, kde aspirujete, děláte jógu a meditujete.
Proč se ukazuje, že „mouchy jsou oddělené a řízky (cizrna!) odděleně“? Existuje výraz, že pokud nedokážete vědomě vypít šálek čaje, nebudete schopni vědomě žít. Jak se ujistím, že každý můj „šálek čaje“ – nebo jinými slovy jakákoli každodenní rutinní činnost – probíhá ve stavu vědomí? Rozhodl jsem se cvičit a přitom žít v každodenních situacích, například při studiu. Nejtěžší je cvičit, když se vám situace jakoby vymkne kontrole a objeví se strach, stres, ztráta pozornosti. V tomto stavu není nejtěžší snažit se ovládat mysl, ale cvičit tyto stavy pozorovat a přijímat.
Jednou z těch situací pro mě bylo naučit se řídit. Strach ze silnice, strach z řízení auta, které je potenciálně nebezpečné, strach z chyb. Během výcviku jsem prošel následujícími fázemi – od snahy popřít své pocity, být statečný („Nebojím se, jsem statečný, nebojím se“) – až po konečné přijetí těchto zkušeností. Pozorování a fixace, ale ne popírání a odsuzování. „Ano, teď je tu strach, jsem zvědavá, jak dlouho to bude? Je tam ještě? Už se zmenšil. Teď jsem klidnější." Teprve ve stavu přijetí se ukázalo, že úspěšně složil všechny zkoušky. Samozřejmě ne hned. První stupeň jsem neprošel kvůli nejsilnějšímu vzrušení, tedy připoutanosti k výsledku, odmítnutí jiného scénáře, strachu z Ega (Ego se bojí zničení, ztráty). Tím, že jsem dělal vnitřní práci, krok za krokem, jsem se naučil opustit význam, důležitost výsledku.
Jednoduše akceptovala možnosti rozvoje předem, nestavěla očekávání a neřídila se s nimi. Opustil jsem myšlenku „později“ (projdu nebo ne?) a zaměřil jsem se na „teď“ (co teď dělám?). Po přesunutí zaměření – tady jdu, jak a kam jdu – se postupně začaly vytrácet obavy z možného negativního scénáře. Takže v absolutně uvolněném, ale nejpozornějším stavu jsem po chvíli zkoušku složil. Byla to úžasná praxe: naučil jsem se být tady a teď, být v okamžiku a žít ho vědomě, s pozorností k tomu, co se děje, ale bez zapojení Ega. Abych byl upřímný, tento přístup k praxi všímavosti (jmenovitě v akci) mi dal mnohem víc než všechny šavásany, se kterými jsem byl a ve kterých jsem byl.
Takovou meditaci vidím jako efektivnější než aplikační praxe (aplikace), kolektivní meditace v sále po pracovním dni. To je jeden z cílů meditačních kurzů – naučit se tento stav přenést do života. Ať děláš cokoli, ať děláš cokoliv, zeptej se sám sebe, co teď cítím (unavený, podrážděný, potěšený), jaké jsou moje pocity, kde to jsem.
Pokračuji v praxi dále, ale všiml jsem si, že nejsilnější účinek mám, když cvičím v neobvyklých, nových situacích, kde mohu potenciálně zažít pocit strachu, ztráty kontroly nad situací. Takže když jsem předal práva, šel jsem se naučit plavat.
Zdálo se, že vše začalo znovu a veškerý můj „vylepšený zen“ ve vztahu k různým emocím jako by se vypařil. Všechno šlo v kruhu: strach z vody, hloubky, neschopnost ovládat tělo, strach z utonutí. Zážitky se zdají být podobné, jako s řízením, ale přesto odlišné. A také mě to srazilo na zem – ano, tady je nová životní situace a tady je zase všechno od nuly. Je nemožné, jako u násobilky, jednou provždy „naučit se“ tomuto stavu přijetí, pozornosti k danému okamžiku. Všechno se mění, nic není trvalé. „Zpětné provize“ a také situace pro praxi se budou objevovat znovu a znovu po celý život. Některé vjemy jsou nahrazeny jinými, mohou se podobat těm, které již byly, hlavní je si jich všimnout.
Odborný komentář
„Dovednost všímavosti (přítomnost v životě) je skutečně velmi podobná učení se cizímu jazyku nebo jiné složité disciplíně. Je však třeba si uvědomit, že mnoho lidí mluví cizím jazykem důstojně, a proto se lze naučit i dovednost všímavosti. Nejjistější věcí na zvládnutí jakékoli dovednosti je všímat si těch nejmenších kroků, které jste již udělali. To dodá sílu a náladu jít dál.
Proč to prostě vzít a stát se vědomým člověkem, který je vždy v harmonii? Protože přebíráme velmi obtížnou (a podle mě také nejdůležitější) dovednost v našem životě – žít svůj život v přítomnosti. Kdyby to bylo tak snadné, každý by už žil jinak. Ale proč je těžké si to uvědomit? Protože to obnáší seriózní práci na sobě, na kterou je připraven jen málokdo. Žijeme podle memorovaného scénáře, který vychovala společnost, kultura, rodina – nemusíte na nic myslet, stačí jít s proudem. A pak najednou přijde uvědomění a my začneme přemýšlet, proč jednáme tak či onak, co je doopravdy za naším jednáním? Dovednost přítomnosti často radikálně mění životy lidí (okruh komunikace, životní styl, výživa, zábava) a ne každý bude na tyto změny nikdy připraven.
Kdo má odvahu jít dál, začíná si všímat drobných změn a každý den si trochu procvičuje přítomnost v těch nejobyčejnějších stresových situacích (v práci, při absolvování řidičských zkoušek, v napjatých vztazích s okolím).“