Sovětské karikatury o dětech: co nás učí?

„Tři z Prostokvashina“

Karikatura byla vytvořena ve studiu Soyuzmultfilm v roce 1984 na základě románu Eduarda Uspenského „Strýček Fjodor, pes a kočka“. Ti, kdo vyrostli v SSSR, označí situaci za normální: rodiče jsou pracovně vytížení, dítě je po škole ponecháno samo sobě. Jsou v karikatuře alarmující momenty a co na to řekne dětský psycholog?

Larisa Surková:

„Pro sovětské děti, které byly z větší části zbaveny rodičovské pozornosti (v množství, v jakém by si to přály), byla karikatura velmi srozumitelná a správná. Tak byl vybudován systém — maminky chodily brzy do práce, děti do jeslí, do školek. Dospělí neměli na výběr. Takže situace v karikatuře je zobrazena docela typická.

Na jedné straně vidíme chlapce, kterého si jeho matka nevšímá a on tráví spoustu času sám (přitom rodiče, zejména matka, působí dost infantilně). Na druhou stranu má možnost tento čas věnovat sám sobě. Dělá, co ho zajímá, komunikuje se zvířaty.

Myslím, že tato karikatura hrála roli jakési podpory pro sovětské děti. Za prvé, viděli, že ve své situaci nejsou sami. A za druhé umožnil pochopit: není tak špatné být dospělým, protože pak jsou otěže vlády ve vašich rukou a můžete být vůdcem – dokonce i takové zvláštní smečky.

Myslím, že dnešní děti se na tento příběh dívají trochu jinak. Vyznačují se hlubokým posouzením mnoha situací. Moje děti se vždycky ptají, kde jsou rodiče toho kluka, proč ho pustili samotného do vesnice, proč si ve vlaku nevyžádali doklady a podobně.

Nyní děti vyrůstají v jiném informačním poli. A karikatury o Prostokvašinovi dávají rodičům, kteří se narodili v Sovětském svazu, důvod mluvit se svým dítětem o tom, jak to bývalo úplně jinak.“

„Kid a Carlson, kteří žijí na střeše“

Natočeno na Soyuzmultfilm v letech 1969-1970 podle trilogie Astrid Lindgrenové Kid a Carlson, který žije na střeše. Tento veselý příběh dnes vyvolává u diváků rozporuplné pocity. Vidíme osamělé dítě z velké rodiny, které si není jisté, že je milováno, a najde si imaginárního přítele.

Larisa Surková:

„Tento příběh ilustruje poměrně běžný jev: existuje Carlsonův syndrom, který popisuje vše, co se dítěti stane. Šest nebo sedm let je věkem podmíněné normy, kdy děti mohou mít imaginárního kamaráda. To jim dává příležitost čelit svým strachům a sdílet své touhy s někým.

Není třeba se bát a přesvědčovat dítě, že jeho kamarád neexistuje. Nemá cenu si ale hrát, aktivně komunikovat a hrát si s imaginárním kamarádem vašeho syna nebo dcery, pít čaj nebo se s ním nějak „stýkat“. Pokud ale dítě nekomunikuje s nikým jiným než s fiktivní postavou, je to již důvod ke konzultaci s dětským psychologem.

V karikatuře je mnoho různých nuancí, které lze posuzovat samostatně. Tohle je velká rodina, máma a táta pracují, nikdo Kida neposlouchá. V takových situacích, kdy zažívají osamělost, mnoho dětí přichází se svým vlastním světem — s odděleným jazykem a postavami.

Když má dítě skutečný společenský kruh, situace se zjednoduší: lidé kolem něj se stanou jeho přáteli. Když odejdou, zůstanou jen pomyslné. Ale normálně to přejde a blíže k sedmi letům jsou děti aktivněji socializované a vynalezení přátelé je opouštějí.

"Dům pro Kuzku"

Studio «Ekran» v roce 1984 natočilo tuto karikaturu podle pohádky Taťány Alexandrové «Kuzka v novém bytě». Dívce Nataše je 7 let a má také téměř „imaginárního“ kamaráda — hnědáka Kuzyu.

Larisa Surková:

„Kuzya je „domácí verze“ Carlsona. Jakýsi folklórní charakter, srozumitelný a všem blízký. Hrdinka karikatury je ve stejném věku jako Kid. Má také imaginárního přítele — asistenta a spojence v boji se strachem.

Obě děti, z této pohádky i z předchozí, se primárně bojí být samy doma. A oba tam musí zůstat, protože jejich rodiče jsou pracovně vytížení. Brownie Kuzya podporuje Natashu v těžké situaci pro dítě, stejně jako Carlson a Malysh.

Myslím, že je to dobrá projektivní technika — děti mohou promítat své obavy do postav a také se s nimi díky kreslenému filmu rozloučit.

„Máma pro mamuta“

V roce 1977 bylo ve zlatém dole v oblasti Magadan objeveno zachovalé tělo mláděte mamuta Dima (jak ho vědci nazvali). Díky permafrostu byl dokonale zachován a předán paleontologům. S největší pravděpodobností to byl tento objev, který inspiroval scénáristu Dinu Nepomniachtchi a další tvůrce karikatury natočené studiem Ekran v roce 1981.

Příběh o osiřelém dítěti, které se vydá hledat svou matku, nenechá lhostejným ani toho nejcyničtějšího diváka. A jak je dobře, že ve finále kresleného filmu Mamut najde matku. Koneckonců, ve světě se nestává, že by se děti ztratily…

Larisa Surková:

„Myslím, že je to velmi důležitý příběh. Pomáhá ukázat odvrácenou stranu mince: ne všechny rodiny jsou úplné a ne všechny rodiny mají děti – příbuzné, krev.

Karikatura dokonale odráží otázku přijetí a dokonce i určité tolerance ve vztazích. Nyní v něm vidím zajímavé detaily, kterým jsem dříve nevěnoval pozornost. Například při cestování v Keni jsem si všiml, že slůňata opravdu chodí a drží se matčina ocasu. Je skvělé, že v karikatuře je to zobrazeno a přehráno, je v tom určitá upřímnost.

A tento příběh poskytuje podporu matkám. Kdo z nás neplakal u této písně na dětských matiné? Karikatura pomáhá nám, ženám s dětmi, nezapomínat na to, jak jsme potřebné a milované, a to je zvláště důležité, pokud jsme unavení, pokud nemáme sílu a je to velmi obtížné… «

"Umka"

Zdá se, že zvířátka v sovětských karikaturách měla mnohem lepší vztah se svými rodiči než „lidská mláďata“. Maminka Umka tedy trpělivě a moudře učí potřebné dovednosti, zpívá mu ukolébavku a vypráví legendu o „smutné sluneční rybě“. To znamená, že dává dovednosti nezbytné pro přežití, dává mateřskou lásku a zprostředkovává moudrost rodiny.

Larisa Surková:

„Je to také projektivní příběh o ideálním vztahu mezi matkou a dítětem, který ukazuje rysy chování dětí. Děti nemají pravdu, jsou zlobivé. A pro malého človíčka, který tuto karikaturu sleduje, je to příležitost vidět na vlastní oči, k čemu může špatné chování vést. Toto je promyšlený, upřímný, emotivní příběh, o kterém bude zajímavé diskutovat s dětmi.

Ano, má to nápovědu!

V karikaturách a knihách, na kterých vyrostly generace sovětských dětí, najdete spoustu podivností. Moderní rodiče se často obávají, že děti mohou být naštvané, když čtou příběh, který je z pohledu dnešní reality smutný nebo podezřelý. Ale nezapomeňte, že máme co do činění s pohádkami, ve kterých se vždy najde místo pro konvence. Vždy dokážeme dítěti vysvětlit rozdíl mezi skutečným světem a prostorem fantazie. Děti koneckonců dokonale chápou, co je „předstírání“, a dovedně tento „nástroj“ používají ve hrách.

„Ve své praxi jsem se nesetkala s dětmi zraněnými například karikaturou o Prostokvašinovi,“ poznamenává Larisa Surková. A pokud jste ostražití a úzkostliví rodiče, doporučujeme spolehnout se na názor odborníka, dát se s dítětem do pohody a užít si společné sledování oblíbených příběhů z dětství.